23. července 2018

Výlet za hranicí zavedl do lázní, které nejsou

Uprostřed lesa kousek za česko-moravskou hranicí a na západním okraji někdejšího německého jazykového ostrova Hřebečsko fungovaly do první světové války malé lázně Balda nebo také Zlatý pramen. A právě k pozůstatkům někdejších lázní, ale nejen k nim, zamířil další z výletů Větrání.

Hned v úvodu přitom musím podotknout, že mě překvapuje, kolik lidí ze středu Moravy přiláká výlet do mého rodného kraje, který by leckomu mohl podle mapy připadat "turisticky chudý". Na Hřebečské důlní stezky u Moravské Třebové se mnou v únoru vyrazilo jednadvacet turistů, o měsíc později na mrazivé Hledání jara mezi Českou Třebovou a Litomyšlí osmnáct výletníků. A teď do lesů u Poličky dvacet lidí. Sluší se za to poděkovat – takže díky. 

Ale teď už k samotnému výletu. Už po cestě vlakem k výchozímu místu naší trasy jsem neopomněl účastníky upozornit na fakt, že za vesnicí Vendolí motorák přejíždí zemskou hranici a že celý výlet tak absolvujeme už ve východních Čechách; a kdybych si to uvědomil už tehdy, přidal bych i informaci, že jde o dosud nejzápadnější Větrání. Po svých jsme se vydali na cestu z vlakové zastávky na kraji vesnice Květná, naše první kilometry Květenským lesem, který působil oproti lesům, které jsme viděli na posledních výletech, mnohem zeleněji a svěžeji. Z jeho okraje se pak nabídl pěkný výhled na protáhlé Pomezí a Poličku s charakteristickými věžemi a oblinami Žďárských vrchů na horizontu. Za výhledem jsme ovšem nepokračovali, naše cesta totiž vedla na jih, do Stašova. 

Před vesnicí jsme se zastavili u pramene řeky Křetínky, která se později kroutí pod hradem Svojanovem a u Letovic předává svou vodu Svitavě, v obci jsme pak věnovali pozornost zdejším rybníkům nebo mariánskému kostelu. Pak už jsme si zvýšili tep při stoupání mezi poli, abychom záhy zase klesali alejí k soustavě rybníků nad Jedlovou. Odtud už to byl do bývalých lesních lázní kousek, takže jsme brzy stáli v místech, kde si léčila neduhy vrchnost z nedalekého Bystrého, ale také němečtí podnikatelé ze širého okolí nebo třeba Jaroslav Vrchlický. Stop po zámečku či kuželnách, které tu tehdy stály, je na místě minimálně, ve stínu stromů ale dodnes stojí kaple a další dva domy, pramen vody, která léčila plicní onemocnění, revma a prý snad i neplodnost, je z pěkného altánu sveden do novější "studánky" s kohoutkem. Během zdejší přestávky jsem spoluvýletníkům krátce převyprávěl něco málo k historii lázní i k záboru Poličky nacisty na podzim 1938. 

Po osvěžení u zdejšího pramene jsme pokračovali vstříc Poličce, ovšem z červené značky, kterou jsme sledovali, jsme se museli kousek od lázní na chvíli vzdálit. A sice kvůli kapli, která tu v lese osamoceně stojí, a studni v její těsné blízkosti, která je ovšem bez vody a dost zaneřáděná. Pak už cesta ubíhala, les vystřídaly další rybníčky a ve výhledu se objevily poličské věže, pod rozpálenou oblohou zbývalo ujít poslední úsek po cyklostezce. V Poličce jsme pak téměř všichni usedli na náměstí k místnímu zlatavému moku, ovšem cestou na nádraží jsem účastníky alespoň vzal do malebné uličky Na Bídě s drobnými domky přilepenými k hradbám s baštami. A pak už se jelo domů...

P.S.: O Hřebečsku si můžete více přečíst zde.






















Žádné komentáře:

Okomentovat