Hlubokým Josefovským údolím, jeskyní i po úzké pěšině vysoko nad řekou Svitavou a dopravními tepnami spojujícími Blansko se světem vedly poslední větrací kilometry roku 2019. A i když občas mráz pořádně zajel devatenácti účastníkům pod bundy a jindy jim zase bláto klouzalo pod nohama, bylo to příjemné předsilvestrovské putování.
Vlaková zastávka v Adamově se stala výchozím bodem výletu Větrání již podruhé. Prvně jsme vyrazili objevovat půvaby tohoto koutu Moravy zvaného též jako Moravské Švýcarsko v létě 2018, zamířili jsme tehdy k poutnímu kostelu ve Vranově a ke gotickému kostelíku ve Svaté Kateřině a následně pak vystoupali na Nový Hrad (viz
report zde).
Trasa, kterou jsme absolvovali nyní, byla mnohem více o drsnější kráse zdejší přírody, ale samozřejmě i na nějaké zásahy člověka došlo. V samotném Adamově jsme se ani příliš nerozhlíželi a hned jsme nabrali směr Josefovské údolí. Modrá značka nás proti proudu ledově zurčícího Křtinského potoka vedla pod vysokými skalnatými svahy, cestu lemovaly nejen kamínky a kameny, ale také popadané kmeny, vše pocukrované tenkou vrstvou čerstvého sněhu. Samozřejmě jsme nemohli vynechat zastávku u Staré nebo také Františčiny huti, technické památky z doby průmyslového rozvoje zdejšího kraje, prohlédnout si zvenčí protější chatu Švýcárnu nám ale nebylo umožněno. Tomu dal ale téměř zapomenout lesní bar U Poustevníka Jáchyma, kde rázem ubyly nejen turistické vizitky, ale i nějaké radosti, ať už v pytlících či lahvích. Samozřejmě po řádné úhradě do kasičky.
Pojmenování lesního baru za Švýcárnou odkazuje na nedalekou průchozí jeskyni Jáchymka, kde měl kdysi jistý poustevník žít a kam pokračovala naše cesta. V rozlehlých prostorách jeskyně, která byla lidskou silou v minulosti upravena (ostatně jako spousta jeskyní a dalších míst v okolí, které se jevily vhodné pro vojenské továrny či kryty), se naštěstí nikdo neztratil, ale trvalo dlouho, než se někteří dostali ze sálů zpět na denní světlo – ale možná se jen kochali rampouchy, kdoví. Z Jáchymky jsme zamířili k podstatně známější Býčí skále, kde byla nalezena bronzová soška býčka a spousta dalších upomínek na dávné obyvatele. Do jeskyně, jejíž prozkoumávání stále trvá, jsme se nepodívali. Ne že bychom tu nenarazili na oprávněnou osobu, ale on sám dojem z vysoké vstupní stěny stojí za to a navíc bylo třeba jít dále. Někteří z nás ale přece jen nakoukli alespoň do zdejší základny, zatímco jiní se podívali k vývěru Jedovnického potoka...
To už jsme opouštěli Josefovské údolí a po žluté značce úzkou rozblácenou pěšinkou stoupali k Máchovu památníku, který byl s nadmořskou výškou 505 metrů nejvyšším místem naší trasy. Než jsme k němu dorazili a začetli se do veršů
Máje vyražených do stěn památníku postaveného ke 100. výročí úmrtí básníka, otevřely se mezi stromy výhledy na lesnaté hlubiny pod námi, v dáli nešlo přehlédnout ani brněnské paneláky. U památníku jsme nicméně již nebyli všichni pohromadě, výprava se při výstupu roztrhla na několik skupinek, všichni jsme se znovu setkali až o pořádný kus níže pod studánkou U Tetřeva.
Odtud jsme pokračovali po vrstevnici pěšinkou, o které jsem nebyl při plánování výletu přesvědčen, že bude v tento termín schůdná, ale že až tolik nemrzlo a navíc na tuto stranu zrovna svítilo slunce, obavy byly pryč. Zbývalo jen dávat pozor, kam člověk šlape – přece jen sto metrů pod námi svištěly po trati vlaky, zatáčkami silnice projíždělo jedno auto za druhým a řeka nesla svou chladnou vodu k Brnu... Na druhou stranu když člověk zvedl zrak od svého obutí, mohl na protějším kopci mezi stromy spatřit třeba onen výše zmíněný Nový Hrad nebo se prostě kochat výhledem do hloubky pod sebou. Pravda, některým tento úsek příliš neučaroval, mě osobně ale naopak velmi bavil a se skupinkou, která šla se mnou, jsme nevynechali ani kratičký sestup na Výří (či Výrovu) skálu. Cestička k tomuto útesu nad údolím nebezpečně jen vypadala.
Obhlédli jsme i nedaleké pozůstatky Čertova hrádku, po němž zůstaly hlavně příkop a terénní úpravy, a pak už jsme z výšin sestoupili až dolů k řece. Poslední úsek cesty k Blansku nebyl po hlavní silnici vůbec příjemný, ale brzy jsme už byli v teple nádraží, a zatímco někteří využili možnosti dřívějšího spojení domů, ti, co měli již koupený lístek na pozdější vlak, vzali zavděk teplou polévkou v nádražní restauraci a domů vyrazili až za tmy. Však ještě bylo třeba probrat dojmy z absolvovaných kilometrů a také Vánoce a popřát si do nového roku...
Komentáře
Okomentovat