Dlouhá cesta výlukovými autobusy, mlha jako mléko halící kraj, lehký déšť, ale pěkná podzimní procházka v nejsevernějším výběžku našeho Slezska. Do těchto několika slov by se dalo shrnout dnešní Větrání, jehož cílem byla secesní tančírna Georgshalle v Račím údolí v Rychlebských horách.
Z Olomouce nás vyrazilo včetně mě devatenáct, což byla překvapivá účast na to, že se z původní slunečné předpovědi stalo zataženo a nedělní doprava bývá zvlášť k večeru, kdy do všech možných koutů putují studenti, dost náročná. Nehledě na to, že výluka na jesenické trati stále trvá, byť už jen od Hanušovic na sever.
Bylo už poledne, když jsme vystoupili z autobusu na vlakovém nádraží na kraji Javorníka, i za slunečna půvabného pohraničního městečka, kterému dominuje zámek Jánský Vrch, využívaný dříve jako letní sídlo vratislavských biskupů. Tentokrát ovšem nebyl v mlze vidět. Až dokud jsme nedošli až na náměstí pod ním. Tehdy ale ještě mlha nedosahovala svého maxima, postupně houstla a zahalovala výhled na město z terasy na zámeckém vrchu.
V tu chvíli bylo už zbytečné doufat, že by Čertovy kazatelny, skalní vyhlídka o kousek dál po červené značce, nabídla pěkný výhled na hluboké Račí údolí. Kapli sv. Antonína jsme po cestě našli, i ony kazatelny, ale z výhledu zbyly jen špičky stromů, jinak bílo, bílo a zase bílo. O to více jsme si užívali barevného listí a kaštanů na cestě. Trochu adrenalinu se pak vyplavilo při prudkém sestupu do údolí - sejdeme, nebo sjedeme?
Úspěšně celá skupina sešla a ocitli jsme se před zmiňovanou tančírnou, kterou před časem zakoupila sousední obec Bernartice a vloni ji otevřela po náročné rekonstrukci, jež tomuto oblíbenému výletnímu místu vrátila původní krásu. Tančírnu tu v letech 1906-07 nechal postavit vratislavský biskup Georg Kopp na místě bývalé parní pily.
Taneční sál v patře byl otevřený, zrovna se tu chystal podvečerní koncert, někteří toho využili k malému tanečku, ostatní zakotvili v teple kavárny v přízemí, která mimo jiné nabízí i knihovničku s literaturou se sudetskou tematikou. Narazil jsem třeba na
Schönhengster Jahrbuch. Co mě potěšilo kromě panelů věnovaných historii tančírny, byla zdejší knihovnička, kde jsem objevil i Hřebečskou ročenku, kterou píší původní obyvatelé mého rodného kraje či jejich potomci. Škoda že nebylo více času na začtení...
Museli jsme totiž vyrazit zpět do Javorníka na autobus, abychom se rozumně vrátili na Hanou. I když rozumnější by byl spíš vlak, který tu ale ještě nějaký pátek nepojede. A tak jsme se rozloučili se zdejší půvabnou královnou, zastavili se ještě u zvěře ve zdejších ohradách a u cedule Konec světa a alou domů. A mimochodem od Hanušovic už bylo zase vidět na více než deset metrů před sebe...
Komentáře
Okomentovat