Jedenáctka završena. Jaký byl další větrací rok?

Začal říjen, a to znamená, že Větrání má za sebou další rok – už 11. Završili jsme jej před několika dny zdoláním trasy z Hranic do Potštátu a teď se nabízí se za uplynulými měsíci ohlédnout a  připomenout si i dřívější výlety a nějaké zajímavosti a čísla k nim. Nebojte, nebude to dlouhé, ono těch větracích cest nebylo mnoho (což mi tedy někteří vyčítavě připomínají), ale když tak si krátkou rekapitulaci můžete níže pustit i ve formě videa.

Během 11. ročníku jsme vyrazili na 9 výletů. Zavítali jsme na okraj Brna i do centra Ostravy, na povodněmi poničené Jesenicko anebo třeba do Horního Štěpánova, který sice není od Olomouce nijak zvlášť daleko, ale dostat se o víkendu tam a zase zpátky je docela oříšek. Všechny trasy dohromady měřily 107,2 km a celková účast činila 133 větračů. 

Nejdelší byl výlet z Hranic do Potštátu (16,3 km), na který ale zároveň vyrazilo nejméně lidí, jen 9. Naopak největší účast – 22 lidí – zaznamenala výprava na Švédské šance u Přerova, která byla společně s podzimní cestou z Bílovic nad Svitavou do brněnské Lesné nejkratší, jejich trasy měřily jen 8,9 km. Švédské šance přitom mezi "běžnými" větracími vycházkami vynikají – nejen že výlet byl součástí Sportovního dne Univerzity Palackého, ale zároveň šlo u příležitosti vydání knihy věnující se zdejšímu masakru v roce 1945 o procházku komentovanou jedním z autorů publikace, čemuž asistovali i novináři.

U Přerova jsme se také s větrači ocitli během uplynulého roku nejníže, pouhých 205 m n. m. v Horní Moštěnici. Naopak nejvýše jsme byli u mramorového lomu v Lipové-lázních, 720 m n. m. A když už se dotýkáme výšek a kopců, hned třikrát jsme šlapali Drahanskou vrchovinou – a třeba v Moravském krasu to bylo poměrně "vypečené". Co mi došlo až teď, "moje" Hřebečsko jsme jen jednou lehce "lízli", tedy příště zas musíme zamířit do mého rodného kraje. Ještě pro zajímavost dodám, že zatím u ledu zůstaly veřejnou dopravou náročné a skoro až nemožné lokality jako Dačice, Slavonice, Dukovany nebo Jaroslavice u Znojma... Samo menší sídla, že? Když výlety ve větších městech dopadají různě, viz Brno a Ostrava. 

Oproti tomu jsme navštívili třeba hrádky Špacírštejn na Prostějovsku nebo Kunzov u Hranic, konečně v létě zase otevřenou rozhlednu Lázek nebo ostravskou haldu Ema a loňský kalendářní rok jsme zakončili na kopci Rochus a na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti, to byl moc fajn výlet, byť byla mlha a do bláta si i někdo z účastníků nedobrovolně sedl. 

Nejčastěji během 11. ročníku na Větrání vyrážela Vlaďka D., vynechala jen jediný výlet, celkově jich má za sebou už 66 a je společně s Martinem P. na děleném 2.–3. místě v celkové tabulce za všech 11 let. Žebříček stále vede Jana V. se 73 účastmi, která ale již s námi moc kvůli jiným radostem nechodí. K víceméně stálým větračům přibylo během roku i několik nových turistů (hlavně z Prostějova!), a ne že bych dbal na věkové složení výprav, ale jsou mezi nimi i mladší, kteří by klidně mohli sedět doma u počítače, místo toho jdou ven s nějakým protivným dlouhovlasým strejdou... Díky!

Mimochodem celkově za těch 11 let se už alespoň k jednomu Větrání připojilo 634 lidí. A kdybychom jednoduše vynásobili trasy výletů jejich účastí, vyjde nám, že včetně mě a Honzy Kodla, který kdysi pár výletů vedl, jsme našlapali přes 39 tisíc km – ještě kousek a obešli jsme Zemi po rovníku, a pokud mě paměť neklame, tak kromě nějakých ostruh, kotníku a vosího bodnutí bez zranění... 

A to by už stačilo, ne? Archiv všech Větrání s reporty či mapou, kde jsme všude už byli, najdete tady a brzy se tu snad objeví i termín nějakého dalšího výletu...