Jesenické Větrání příjemně unavilo, nabídlo čerstvý vzduch, výhledy i špetku adrenalinu

Už když k zastávce přijela od pohledu nepohodlná Karosa a řidič do ní začal vpouštět všechny čekající bez ohledu na dopředu zakoupené místenky, bylo jasné, že toto Větrání bude stát za to. Naštěstí od opuštění přecpaného silničního korábu už jen v tom pozitivním smyslu slova, protože samotná vycházka mezi Malou Morávkou a Karlovou Studánkou nemohla být jiná než parádní.

Nicméně i přes jinak pozitivní dojmy z výletu nelze začít jinak - takhle by to, Arrivo, nešlo! Jednou nabízíte možnost rezervace míst na cestu do hor, tak byste měli tato místa garantovat i v záložním autobusu, a ne aby se předplatitelé místenek ve Šternberku už do autobusu málem nedostali a cestu prostáli. V takovém případě je služba pouze k jedné věci - k naštvání cestujících.

Na zimní čtrnáctikilometrový vandr se nakonec vydalo devětadvacet větračů, mezi nimi i někteří "staří známí" z KČT Šternberk nebo "nováčci" z olomouckých Přátel přírody - Malé Lišky. A také dva zahraniční hosté – Dawit z Etiopie a Diana z Kolumbie, toho času doktorandi na olomoucké přírodovědecké fakultě.

Sotva jsme rozdýchali cestu autobusem, už jsme šplhali za trochou adrenalinu na morávecký Kapličkový vrch. Ten sice od kapličky na vrcholu nabídl pěkný výhled na kus obce, ale bylo třeba k ní zdolat kromě stoupání ještě řádně zledovatělé schody. No chtělo to velkou dávku opatrnosti a víry v dřevěné, nepříliš přesvědčivě vyhlížející zábradlí.

Po sestupu do obce si všiml nebývalého ruchu pod svými okny místní farář a nabídl větračům neplánovanou prohlídku kostela, které jsme s díky využili. To zastávka na moráveckém nádraží (viz blog Nádražní ulice), kde už ale vlaky běžně nestaví, byla plánovaná. Zájemci si mohli srovnat jeho stav se záběrem z filmu Alois Nebel, který se tu natáčel. Nutno podotknout, že na obrázku vypadá nádraží mnohem lépe.

Poté se už výprava vydala na cestu mezi zasněžené stráně, pole a skály, byť obloha nebyla zrovna modrá, mohli se turisté kochat výhledy na okolní jesenické vrcholy, mimo jiné se na horizontu pěkně vyjímala sopka Velký Roudný. Prošli i kolem přírodní památky Morgenland, jejíž jméno výlet nesl, i když barvy této chráněné louky se naplno rozehrají až s jarem a nyní spaly pod sněhovou přikrývkou. Nicméně místy sněhu na loukách a polích příliš nebylo a bylo tušit, že by jaro mohlo přijít už brzy. To ovšem neplatilo v lesních úsecích, kudy se skupina blížila ke známému sedlu Hvězda, kde ještě zima vládla pevnou rukou.

Z Hvězdy pak už stačilo jen sejít do Karlovy Studánky a výletníci byli v cíli cesty. Někteří se vydali na prohlídku horských lázní s horkou medovinou (tu si zahraniční hosté zvlášť pochvalovali!) v rukou, jiní se schovali do tepla hospody, kde prý kdysi seděl na pivu i Václav Havel.

Co dodat na závěr? Snad jen že nazpět větrači jeli autobusem jen do Bruntálu, odtud pak vlakem, který je pro unavené výletníky vždy tou příjemnější a pohodlnější volbou, i kdyby třeba netopil. Jen ten návrat z čistého jesenického vzduchu do nevoňavé Olomouce byl poněkud krutý...









Komentáře