Motýli, námořníci a sklípky na putování Strážnickem

Ahóóój! – kolikrát na tento pozdrav během putování Strážnickým Pomoravím došlo, těžko říci. Ale minimálně jednou se z loďky plující po Baťově kanálu ozvalo směrem k naší pěší výpravě na břehu: „No to by se mi tak chtělo, jít tu pěšky“. Ale účastníkům dalšího z výletů Větrání se i přes vedro chtělo. Vždyť jsme si po osmnácti kilometrech trasy z Rohatce do Strážnice někteří ještě přidali procházku strážnickým skanzenem.

Ono také proč by se nám chtít nemělo. Jednak bylo opět krásně, možná až příliš, a jednak lákala třeba návštěva známé památkově chráněné rezervace vinných sklípků Plže v Petrově. Ale ve vší turistické počestnosti, vína či jiných tekutin s původem v ovoci padlo jen tak na špičku jazyka. Zato vody toho dne padlo až až, do hrdla, do vlasů, za krk, kamkoliv. Při celodenním pobytu ve třiceti stupních to bylo nezbytné.

Na cestu se se mnou vydalo třináct turistů, po vystoupení z cyklisty narvaného vlaku jsme vyšli z nádraží v Rohatci. Částí zvanou Kolonie jsme prošli k řece Moravě a od ní jsme v doprovodu množství motýlů poletujících kolem polní cesty zamířili k Baťovu kanálu, který nám byl po zbytek dne jakousi vodící linkou. Od které jsme se ale co chvíli odpoutali za nějakou zajímavostí. Například jsme hledali a našli typickou slováckou kapličku, natřenou na bílo namalovanými lidovými motivy, dobře ukrytou v hájku mezi barevnými a bzučícími loukami. O kus dále jsme zase přešli na slovenský břeh kanálu, abychom se podívali na skalický přístav z výšky ze zdejší vyhlídky. O moc více než přístav ale vidět nebylo, a tak jsme pokračovali po českém břehu v cestě k Sudoměřicím.

Tam jsme se zastavili u výklopníku, kde se dříve nakládalo uhlí na lodě plující k Otrokovicím, na kraji Sudoměřic pak někteří z nás prvně ochutnali moruše, se kterými jsme se později setkali ještě několikrát. Také jsme s ohledem na panující sucho věštili letošní úrodu meruněk a po cestě se nám otevřel výhled na chřibské trojvrší s Buchlovem a na druhé straně na hraniční vrcholky Bílých Karpat. Netrvalo ale dlouho a stáli jsme před petrovskými vinnými sklípky. Někteří si je jen tak zběžně prošli a využili pauzy k obědu, jiní ale důkladně prozkoumali všechny uličky i komíny trčící z terénu. Po návštěvě krámku se suvenýry a koštem a společné fotce u jednoho ze zdobených sklepních vstupů pak nastal čas na poslední přesun, do Strážnice. A právě na tomto úseku Baťova kanálu se nejvíce zdravilo a mávalo, hladina v korytu nebyla snad ani vteřinu klidná, jaký tu byl provoz.

Strážnicí jsme nejprve jen prošli, abych výletníkům ukázal možnosti strávení zbývajícího času do odjezdu vlaku, před vchodem do skanzenu jsem pak zavelel k rozchodu. Ten jedni využili právě k návštěvě skanzenu, čímž si našlapanou trasu prodloužili až na 20 kilometrů, jiným stačilo vzít zavděk pobytem v restauraci. Všichni jsme se pak sešli až na vlakovém nádraží, kde jsem rozdal pamětní listy, připomenul následující výlet do Osoblažského výběžku, na který jedeme již tuto sobotu 16. června, a vyrazilo se domů.















Komentáře