Sláva, nazdar výletu, negativní, očkovaní i s protilátkami nezmokli jsme a jsme tu! Asi není třeba rozebírat, proč Větrání mělo od srpnového
výšlapu na Floriánku dlouhou pauzu, přerušenou jen před Vánocemi procházkou několika nejvěrnějších
po hanáckých dědinách. Nicméně když už protiepidemická opatření skupinové sportovní akce umožnila, nečekali jsme příliš a bez ohledu na zmatečné předpovědi počasí jsme se vydali projít další kousek Hřebečska, konkrétně trasu z nádraží v Žichlínku do Moravské Třebové.
Původně jsem tedy zvažoval výlety do jiných lokalit, ale když jsem nahlédl do jízdních řádů a prozkoumal nejrůznější nenavazující spoje a výluky, sáhl jsem raději do "hřebečských rezerv" a ráno jsme tak z vlaku vystoupili v Žichlínku nedaleko Lanškrouna a nabrali jižní směr. Ostatně při pohledu do archivu Větrání je zřejmé, že se z hřebečských výletů se startem na koridoru mezi Zábřehem a Českou Třebovou stává tradice: vloni jsme začínali na
zastávce v Tatenici,
předloni v Krasíkově...
V Žichlínku jsme už také jednou vystupovali, však si na to někteří ze čtrnácti větračů na hrázi blízkého poldru na klikatící se Moravské Sázavě, který patří k největším ve střední Evropě, vzpomněli. A stejně jako tenkrát jsme z hráze slezli na okraj Rychnova na Moravě a následně začali stoupat do svahu Rychnovského vrchu k Mariánské studánce a poutní kapli uprostřed lesa. U studánky přitom došlo na paradoxní situaci – údajně léčivá voda z trubky tekla jen čurůčkem, takže po stoupání jsme se osvěžili rychleji z vlastních zásob.
Rychnovský vrch, původními německými obyvateli Hřebečska zvaný též jako Jezerní hora kvůli několika jezírkům na vrcholu, je opředen mnoha pověstmi. Jedna z nich praví, že se z kopce někdy ozývá záhadné dunění. Odborníci, kteří se tímto jevem v minulosti zabývali, přišli s různými vysvětleními, ale dunění, které jsme při postupu lesem směrem k Radišovu slyšeli my, souviselo s bouřkou, která putovala krajem. Naštěstí nás minula, i když jsme už začínali být smíření s tím, že vyjdeme mezi pole a stihne nás déšť. Ostatně s nějakou kapkou jsme po zhlédnutí předpovědi počasí počítali;
že jich nakonec bude za celý den jen asi pět a půl, nás potěšilo. Ještě ale na větu zpět do stínu lesa – po řadě návštěv kůrovcem a těžbou zničených lesů v okolí Olomouce bylo velmi příjemné procházet se živým zeleným porostem, navíc vonícím medvědím česnekem.
V Radišově jsme nemohli nechat stranou pozornosti nedávno opravenou kapli sv. Rocha a prošli jsme až na druhý konec vesnice k menší kapličce u polní cesty do Kunčiny. Pokračovali jsme však ke Starému Městu, opět do kopce, za odměnu se nám nabídl výhled na téměř celý Hřebečovský hřbet – od Křenova až po Mladějov, lépe bylo vidět i na kus Kunčiny a také na okrajové sídliště Moravské Třebové. Ve Starém Městě větrače upoutal nejen kostel sv. Kateřiny, ale i neobvyklá dřevěná věž zdejší hasičské zbrojnice, obojí jsou nepřehlédnutelné dominanty obce. Zato o kousek dál v Bílé Studni došlo na trochu detektivní práce – kdepak asi jsou ty prameny, při kterých tu fungovaly kdysi i malé lázně? Vývěry u silnice nepřesvědčivé a trubková konstrukce o kus výše... no škoda mluvit.
Zbývalo jen pár kilometrů do cíle cesty a poslední stoupání do svahu Dubiny, známé hlavně kvůli pozůstatkům Třebovského hradiska. Na výstup k němu jsme si ale netroufali, jen jsme šlapali vysoko nad Bílým potokem za občasného výhledu na Staré Město a také vrch Zlatník a pozvolna zase sestoupili k trati, po které jsme brzy měli jet domů. Ještě předtím jsme ale hledali – a nakonec úspěšně – lichtenštejnský památník a při průchodu Sušicí k nádraží ještě někteří z nás zdejší dva smírčí kříže – u těch ale byla jen poloviční úspěšnost. A ještě než náš motorák zahoukal k odjezdu, stihli jsme jedno orosené za odměnu "přes okno" hospody u nádraží – přece jen skoro osmnáct kilometrů je skoro osmnáct kilometrů a někteří z nás měli nedávno toho korona-prevíta...
Komentáře
Okomentovat