Když se výletová improvizace zvrtne v přeshraniční rekord

Ještě se nám na Větrání snad nikdy nestalo, že jsme se z nějakého důvodu museli zcela vzdát naplánované trasy. Jenže vše je jednou poprvé a bohužel připravený výlet Žďárskými vrchy nám nebyl přán. Z Olomouce jsme se ráno kvůli poruše na trati dostali jen do České Třebové, odkud jsme se po narychlo vymyšlené náhradní trase vydali ku Svitavám. Kromě puchýřů a únavy je z toho větrací rekord – přes 29 kilometrů jsme ještě nikdy nešli. 

To takhle po dlouhém rozmýšlení a studiu mapy a jízdních řádů vymyslíte výlet z Křižánek pod Devíti skalami, nejvyšším vrcholem Žďárských vrchů na Vysočině, do Poličky, přičemž trasu držíte víceméně poblíž řeky Svratky a zemské hranice mezi Moravou a Čechami a zahrnete do ní například část křižánecké pilnikářské naučné stezky, také vyhlídku nad meandry Svratky nebo památný statek na kraji Telecího – a pak jen doufáte, že vše po cestě za jedním z nejzápadnějších větracích výletů klapne. No a ono ne. V počtu osmi kusů jsme z Olomouce dojeli jen do České Třebové a bum, rychlík, kterým jsme měli pokračovat, se zasekl na trati kvůli poruše, prý snad zabezpečovacího zařízení, a jeho zpoždění narostlo až na 70 minut. Tragikomické na tom je, že minutu dvě před naším příjezdem odjel stejným směrem osobák; nečekající na přípoje. 

Přes hodinu se nám samozřejmě čekat nechtělo, takže jsme ponořili zrak do map v mobilech. Padaly různé návrhy jako Třebovské stěny nebo Lanšperk, říkal jsem si ale, proč aspoň částečně nevyužít už koupené jízdenky aspoň pro cestu nazpět, a vybral jsem směr Svitavy, respektive původně Vendolí, přes Kozlovský a Javornický hřeben – tak nám zůstaly z původního výletu alespoň dva prvky: naskočení do vlaku ve Svitavách a kousek zemské hranice, která právě přes Javornický hřeben na západ od Svitav přebíhá stejně jako evropské rozvodí Labe a Dunaje. Jeden ze členů výpravy, který seděl v onom nečekajícím osobáku, se stihl vrátit a připojil se k nám, další účastnice se měla přidat až v Křižánkách – pro tu jsme po ránu neměli dobrou zprávu. 

V lehkém dešti jsme si to tedy namířili do parku Javorka, který je jedním z důkazů, že Česká Třebová nerovná se jen koleje, kam oko dohlédne a ještě dál, ale že tu jsou i příjemná místa, a odtud jsem chtěl vystoupat na Kozlovský hřeben. Jenže to bychom nesměli s tím, jak deště přibývalo, začít řešit, jak zbytečně nepromoknout. Nevšimli jsme si tak, že jsme odbočili na špatnou, ale zato docela pěknou cestu mezi zahrádkami, která pokračovala do nedalekého Semanína, ovšem nikoliv do kopce. Stoupání jsme tedy začali ukrajovat až poté, co jsme prošli Semanínem, přičemž jsme nemohli kapku pozornosti věnovat zdejšímu kostelu s renesanční částečně dřevěnou zvonicí. A i tentokrát nám "štěstí přálo": sliboval jsem ostatním zastávku u staré důlní štoly s pořádným průvanem z podzemí, ale snad i kvůli zarostlým stráním jsme ji přešli. Vrcholu hřebenu jsme ale po chvíli dosáhli. A taky už přestalo pršet. 

Lesem a cestou necestou, podél které se to nejen zelenalo kopřivami, ale také modralo borůvkami, jsme pokračovali až do Mendryky, která se může pochlubit loveckým zámečkem, kam umístil Alois Jirásek děj své Lucerny. Dnes je tu charitní dům Dcer křesťanské lásky sv. Vincenta z Pauly. Ještě než jsme všichni došli k jeho bráně, už nás jedna ze zdejších sester zvala dále k nakouknutí. Během příjemné návštěvy jsme dostali přívěsek s Pannou Marií, která nad námi po zbytek cesty držela ochrannou ruku – a minimálně v sousedním Gajeru by tomu i nevěřící věřil, protože jsme potřebovali překonat frekventovanou silnici I/35 v místech, kde není žádný přechod, podchod nebo nadchod, jen žlutá turistická značka mířící za silnici k osadě Brlenka uprostřed lesů. Jediný řidič na nás zatroubil, do Brlenky jsme došli všichni a v pořádku a u zdejší kaple si dali krátkou polední pauzu. 

Cesta před námi ale ještě byla dlouhá, což vlastně pořádně netušil nikdo, protože jsem detaily raději dávkoval postupně. Nyní už jsme kráčeli po Javornickém hřebenu, vystoupali na Sněžník, jeden z jeho vrcholů, a když jsme po asfaltové cestě mířili k dalšímu vrchu Na Stráni, přes který vede evropské rozvodí – stýká se tu úmoří Severního a Černého moře, zavelel jsem opět ke změně směru cestou necestou vysokou trávou ze žluté značky na zelenou, neboť právě po ní běží jak rozvodí, tak česko-moravská hranice. A tu připomínají obnovené historické hraniční kameny i jejich repliky z nedávné doby. No hned měl ten pochod lesem i trochu vzdělávací charakter. Po hranici jsme došli až k taktéž nedávno obnovené soše Nejsvětější Trojice nad Ostrým Kamenem. Zrovna začalo mezi mraky vykoukávat sluníčko. 

Než jsme si ho ale mohli trochu více užít, museli jsme ještě absolvovat kus cesty lesem a přiblížit se po více než 20 našlapaných kilometrech Svitavám. Ještě zastávka u studánky Pod Strání a už jsme se konečně blížili cílovému městu. Po stezce nešlo přehlédnout dřevěnými zvířaty zdobené lavičky, ale nesedali jsme, nádraží ještě stále bylo daleko a nohy většiny z nás už toho měly dost, tak jsem ani jako někdejší Svitavák nezdržoval podrobnostmi k procházeným místům. Prošli jsme dlouhé náměstí s podloubím, od hlavní silnice se podívali na stařičký kostel sv. Jiljí, který má pamatovat počátky města, a utaháni jsme zdolali poslední stoupání dne – to k nádraží. Což znamená jediné – vyrazili jsme zpět domů. A lhal bych, kdybych tvrdil, že to nebyla cesta bolavá, jak tělo zažívalo ten boj naděje v odpočinek s únavou po skoro 30 kilometrech. Ještě že sluníčko začalo hřát až ke konci výpravy, bylo by to jinak ještě o dost náročnější...

Mimochodem v lesech mezi Českou Třebovou a Svitavami jsme se toulali už dříve na několika větracích výpravách: od Semanína jsme přes Mendryku putovali koncem zimy do Litomyšle (viz zde) a pro změnu jedno léto jsme šlapali kolem zdejších rybníků (viz tady).























Komentáře