Žádná nuda. Vikýřovické Muzeum silnic vzniklo před dvaceti lety

"Přísahám k Bohu všemohoucímu, že chci věrně a bedlivě plniti všechny povinnosti cestáře okresních silnic..." Podobně jako třeba lékaři i cestáři měli svoji přísahu a vsadím se, že spousta z vás čtenářů to stejně jako já dosud nevěděla. Já tedy do doby, než jsem vešel do Muzea silnic na okraji Vikýřovic u Šumperka. Přiznám se, že jsem nevstupoval s nějak velkým očekáváním, vlastně jsem byl v Šumperku s jiným úmyslem a procházel jsem kousek od muzea... a po více než hodině neodcházel zklamaný, naopak poučený a některými informacemi i překvapený (jako třeba onou cestářskou přísahou).

Expozice Muzea silnic jsou umístěny v objektu tzv. krenišovského dvora, někdejšího statku v bývalé vesnici Krenišov, o kterém hovoří prameny už v 16. století a který v nedávné minulosti sloužil potřebám Okresní správy silnic Šumperk. Muzeum si letos připomíná 20 let od svého vzniku, do "vlastního" se ovšem mohlo nastěhovat až v roce 2010, kdy byla dokončena rekonstrukce první části budovy. V dalších letech se pak se stavebními a vybavovacími pracemi pokračovalo, a přestože se muzeum rozrostlo do dalších sálů, není vlastně moc velké – ale zabaví se tu nejen dospělí se špetkou zájmu o historii či techniku, ale určitě i jejich ratolesti. 

Na první dobrou jistě zaujme venkovní expozice, která zahrnuje spoustu historické silničářské techniky, jako válce, sněžné frézy nebo třeba podivně roztomilé vozítko neroztomile označené jako horizontální značkovač silnic HZS-1. Součástí jsou také stařičké konstrukce ocelových i fragmenty dalších mostů a před vchodem jsou umístěné kamenné patníky či hraničníky. Vývoji mostních konstrukcí se věnuje i jedna z vnitřních expozic, kde si i děti mohou trochu pohrát a poskládat si například kamennou klenbu.

Nejstarší expozicí je ta věnovaná historii a vývoji sítě cest v českých zemích. Sál hned naproti pokladně sice není nějak zvlášť velký, ale nabízí toho spoustu. Mezi panely s textovými informacemi, mapami a třeba onou cestářskou přísahou stojí sošky patronů cestujících či silničářů sv. Kryštofa, sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Křtitele, kovářský kololis, figurína dobového cestáře s potřebným vybavením, stařičké silniční sáně nebo třeba německá vojenská přilba a torzo pušky coby archeologické nálezy z tras silnic a dálnic. Jako rodák z Hřebečska nemůžu nezmínit, že mě pobavila vystavená Putovní standarta Dopravní komise ONV Svitavy za nejlepší výsledky v socialistické soutěži – ano, i takové z dnešního pohledu bizarnosti tu jsou.

Překvapila mě také zmínka o tom, že se bratři Kleinové, proslulí především jako stavitelé železnic a majitelé železáren v nedalekém Sobotíně a Štěpánově u Olomouce, podíleli i na stavbě staré silnice na "Mohelničáku", tedy z Mohelnice směrem na Moravskou Třebovou, jejíž úseky dodnes tamní lesy ukrývají bokem od vytížené moderní silnice I/35. Příběh podnikatelského rodu Kleinů je pak tématem poslední z vnitřních stálých expozic, která vás zavede i na zámek v Loučné nad Desnou nebo představí širokou paletu výrobků, které železárny Kleinů produkovaly. 

A to není vůbec všechno, ale co bych dál prozrazoval. Pokud jste si dosud při zavadění o název Muzeum silnic, mysleli, že to bude nuda, vězte, že není, byť samozřejmě existují větší a interaktivnější expozice. Zavítat sem se ale vůbec bát nemusíte, muzeum je to příjemné, klidné a samozřejmě poučné i překvapivé (vstupné nestojí majlant). Více k němu najdete na jeho stránkách a třeba osobní vlak vás z Olomouce doveze skoro až k muzeu (od zastávky Vikýřovice, U Penzionu je to nějakých 300 metrů; z nádraží v Šumperku necelé dva kilometry po žluté značce). 

Na závěr bych za sebe dodal, že jestli se něčeho bojím, tak je to spíše návštěva nedalekého zemědělského skanzenu v Rapotíně. Tam jsem se zatím neodvážil a fotky na internetu odvahy příliš nedodávají... Ale sto lidí, sto chutí, že? A na úplný závěr foto krenišovské kaple, která stojí před vstupem do muzea, a starší foto zasněžené mýtnice v Sobotíně, která pod muzeum spadá...