Až na samý jih Moravy, do krajiny, kterou si před lety přetvořili k obrazu svému Lichtenštejnové a která je už pětadvacet let zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, jsme vyrazili s posledním větracím výletem roku 2021. Devatenáct kilometrů dlouhou trasu z Valtic do Břeclavi lemovala řada známých i méně známých památek, některé z nich se ale před námi pokusila ukrýt mlha, která víceméně celý den v kraji panovala a znemožnila nějaké širší výhledy i výraznější průnik slunečních paprsků. No a ty nekonečné rovinky...! Ale výlet to byl super, ne že ne.
Do Lednicko-valtického areálu jsme se s Větráním nevydali poprvé. Už v létě 2016 jsme
prošli trasu z Valtic do Lednice, tehdy ve čtyřech lidech, a následně se při přesunu autobusem do Břeclavi málem usmažili ve vlastní šťávě v autobuse. Tentokrát nás na jih vyjelo šestnáct a ještě jeden větrač čekal přímo ve Valticích na nádraží a už dle prvních dojmů po probuzení na nás rozhodně žádné smažení nečekalo, spíše nějaké uklouznutí po tajícím sněhu či na blátě. Ale k ničemu takovému nedošlo. A navíc se tento výlet stal dosud nejjižnější větrací výpravou a zároveň jsme dosáhli i dosud nejnižší nadmořské výšky – 155 metrů nad mořem.
Tak nízko jsme se ale ocitli až odpoledne v Břeclavi, ráno po vystoupení z vlaku jsme nejprve zamířili do jiných výšek. Z valtického náměstí jsme se totiž rovnou vydali vstříc v podstatě jedinému většímu převýšení dne ke kolonádě na Reistně. Stavbu z počátku 19. století, inspirovanou Gloriettou ve vídeňském Schönbrunnu, nechal Jan Josef I. z Lichtenštejnu vybudovat jako památku na svého zesnulého otce a bratry a zároveň jako vyhlídku. Čím výše, a tedy blíže k ní, jsme ale stoupali, tím hustější byla mlha, takže ač samotné Valtice jsme ještě jakž takž pod námi viděli, výhled na Mikulov a Pálavu jsme mohli jen tušit. A kolonádu jsme v tom oparu viděli, až jsme stáli těsně pod ní. Zvažovanou zacházku k vyhlídkové věži na rakouské straně hranice jsme rovnou vzdali.
Raději jsme si to rovnou namířili do valtického zámeckého parku, kde jsme se zastavili u Pekla, umělé jeskyně ve tvaru kříže, která je ale kvůli havarijnímu stavu dlouhodobě nepřístupná, nebo u Žabího sklepa a dále si to čvachtali rozbředlým sněhem k
baroknímu zámku, dříve rodovému sídlu Lichtenštejnů. Bylo dost nezvyklé procházet se po prázdných nádvořích, která jsou běžně v turistické sezoně plná návštěvníků, a pokochat se v klidu všemi těmi kudrlinkami, sochami, znaky a dalšími detaily...
Dlouho jsme se ale nezdrželi, vždyť jsme vlastně byli teprve na začátku přechodu do Břeclavi a blízký kostel Nanebevzetí Panny Marie, další z dominant tohoto jihomoravského, do roku 1920 však dolnorakouského městečka, už zvonil poledne. Ulicemi a uličkami, kterými běžně turisté ve Valticích určitě nechodí, jsme prokličkovali k břeclavské výpadovce a podél ní zamířili do stínu lesa, zrovna v době, kdy se na obloze na chvíli objevilo sluníčko. Nebylo ovšem zbytí, stanovená trasa velela přejít koleje a jít vstříc zámečku Rendez-vous v podobě impozantního oblouku. Jen kvůli podobě ovšem neměl na naší výpravě významnou roli – právě tady jsme totiž ulevili batohům, na padlém kmeni "rozbalili" švédský stůl z dobrot z domácích pecí a nedomácích vinic a připili si na spoustu zážitků a našlapaných kilometrů v novém roce.
Po bublinkách, cukroví a arabeskách pod obloukem nás ovšem čekaly dlouhé, víceméně přímé úseky lesem bez jakéhokoliv terénního hrbu, jen se sněhovou břečkou. Nebýt zastávky u novogotické kaple sv. Huberta, další ze zdejších známých staveb, jeden by z těch nekonečných rovinek zmagořil. Minimálně mně to tak přišlo, a to jsem tu procházel kromě výše zmíněného Větrání ještě několikrát (jednu z takových procházek jsem sepsal jako tip na výlet
"za Lichtenštejny i dávnými Moravany"). Skupinka se také "rychlostně" roztrhala, jak jsme ale z lesa vyšli u Charvátské Nové Vsi, zase jsme se pěkně dali dohromady. Zástavba byla v oparu, navíc se už pomalu začínalo stmívat, po sluníčku z okraje Valtic ani památky. Silueta kostela v Poštorné ale dávala vědět, že je ještě něco zajímavého před námi.
Impozantnímu "červenému" kostelu Navštívení Panny Marie a stylově sladěným budovám fary, školy či knihovny jsme ale věnovali pozornost jen za pochodu, přece jen tu bylo poněkud dopravně rušno, světla ubývalo a ještě jsme měli v plánu po cestě k nádraží mrknout na břeclavský zámek. Někteří větrači byli překvapení, že vůbec v Břeclavi zámek je, snad všichni se podivovali nad stavem zámecké budovy, přetvořené do umělé zříceniny, v současnosti postupně rekonstruované, a jejího okolí. Však nám také jeden místní radil, ať si fotíme jen opravenou zámeckou věž... Pozornost si vysloužil ještě moderní
kostel sv. Václava, dominující křižovatce, pardon, hlavnímu břeclavskému náměstí. Zato synagoga v boční ulici už většině větračů ušla, přitažlivost nádraží byla už asi silnější.
Stejně nám ale dva vlaky naším směrem ujely, a tak jsme měli hodinku času do odjezdu dalšího přerovského osobáku – a ten jsme se rozhodli strávit v nádražní restauraci, která lákala nápisem u vchodu "Než přijede lokomotiva, dej si polévku a dvě piva". Obsluha v prázdném lokále byla z naší výpravy doslova v šoku (nepřeháním, fakt se servírka lekla a zhrozila), ale všechna čest za to, jak se s naším přívalem popasovala. Byť se tedy záhy ukázalo, že zelňačky pro takový regiment nemají dostatek...
Už za tmy jsme se pak s lichtenštejnskou krajinou rozloučili a osobákem se po kolejích sunuli vstříc domovům. V Olomouci jsme se ještě krátce potkali s jednou větračkou, která původně měla jet také, nakonec ale strávila den v práci, a tím se větrací rok 2021 uzavřel.
P.S.: Když jsme ráno mířili k Břeclavi, nemohli jsme z oken vlaku přehlédnout zpustošenou krajinu, kterou se před půlrokem prohnalo ničivé tornádo. S otevřenými ústy jsme hleděli na vyvrácené či alespoň zcela oholené a polámané stromy nebo poškozené a pobořené domy a zároveň na to, kolik toho místní za pomoci dobrovolníků již stihli dát do pořádku a vybudovat nově, aby se přiblížili normálnímu životu před tornádem. Brněnská diecézní charita přitom stále organizuje sbírku na pomoc postiženým obcím a jejím obyvatelům, spuštěnou bezprostředně po větrné smršti – dosud rozdělila potřebným přes 250 milionů korun. A finanční příspěvek je to nejmenší, co můžeme udělat, aby nejen těch opravených střech bylo, až příště opět pojedeme, zase více. Informace ke sbírce najdete tady.
Komentáře
Okomentovat