Po předcházejících tropických dnech se ani nechtělo věřit, že by naši větrací výpravu do Osoblažského výběžku mohly provázet "normální" teploty. Ranní chlad nás ale donutil obléct dlouhé rukávy a dal tušit, že se nám tím kouskem země u hranic s Polskem pošlape mnohem lépe, než kdybychom měli nad hlavami rozpálenou oblohu. A vskutku šlapalo. Zvládli jsme vše podle plánu, navíc jsme ochutnali i místní pečivo a sýry nebo se potkali s "párou" na místní úzkokolejce.
Možná bychom zvládli ještě více, nebýt dlouhého času stráveného ve vlaku tam a pak zase zpět, na druhou stranu ale mezi devíti účastníky bylo i pár těch, kteří pamatují
výlet na Osoblažsko před čtyřmi lety. Tehdy jsme zdolali rozhlednu Hraniční vrch, na skok zavítali do Polska a ze Slezských Rudoltic se svezli parním vlakem – mimo jiné i přes Liptaň, kam jsme se podívali na nynější cestě. Pěkně jsme tedy navázali.
Na trasu jsme se vydali z Jindřichova, kde jsem počítal s tím, že největší pozornost si vyslouží zdejší zámek. Skupina si ale "rozhodla" o zajímavějších cílech. Nejprve jsme zaskočili prodavačku v místní pekárně i některé "domorodce" náhlou frontou před výdejním okénkem, o kousek dále v Arnultovicích si zase ženská část výpravy nenechala ujít možnost podívat se na kozí farmu. Když se všechny větračky do jedné ztratily uvnitř na ochutnávce, s jediným mužským kolegou jsme se rozhodli jim schovat pod břehem u potoka a trošku je případně potrápit, jestli jsme jim náhodou neutekli. Výsledek? Infarkt žádný, zato pár vtipných momentů a fotek.
Pak už jsme konečně opustili na chvíli silnici a jindřichovskou zástavbu a ponořili se do stínu lesa plného kapradí, lesních jahod a motýlů. Lesní cesta nás za chvíli dovedla až k pastvinám nad vesnicí Pitárné, kam jsme pokračovali minimálně kvůli kostelu poněkud neobvyklé žluté barvy. Vítali nás nejen místní psi, jistě překvapení takovým turistickým ruchem, ale také ovce u jedné z usedlostí. Kromě kostela Navštívení Panny Marie a několika povědomých jmen na hřbitově kolem něj nás zaujalo i jedno zákoutí, které by klidně mohlo nést označení "co dům dal", nebo spíše "co trosky daly", protože o domu v případě těchto vyzdobených zdí nemohla být moc řeč...
To už jsme ale pozvolna stoupali polní cestou k dalšímu cíli – rozhledně na kopci Strážnice. Nejprve se nám ukázalo jako na dlani Pitárné a v pozadí polský Prudnik a okolí, po chvíli v lese se nám zase naskytl pohled k Liptani a dál po krajině Osoblažska. A to jsme ještě pořád byli pod rozhlednou! Z té byl ovšem výhled kvůli vzrostlým stromům o dost chudší, nicméně z Polska i bližšího Jindřichova bylo vidět dost.
Okouzleni barevným lemem, který vytvořily chrpy, máky a další květy na okraji obilných polí, jsme poté sestoupili do Liptaně, kde jsme ale hned opět zamířili do dalšího kopce, Strážného vrchu (mimochodem všimněte si těch originálních názvů – Strážný vrch, Strážnice a vedle se zvedá ještě Stráž...), v jehož svahu stojí půvabná barokní mariánská kaple a k ní vede křížová cesta, sice poškozená, ale i tak svým způsobem přitažlivá. Jak jsme pak sestupovali obcí, opět nás vítali psi a také kozy, až jsme málem bez povšimnutí přešli někdejší četnickou stanici, kterou v září 1938
přepadli sudetoněmečtí fanatici a několik četníků a příslušníků stráže obrany státu zabili. Níže v obci na tuto tragickou událost připomíná ještě památník, ale až k němu jsme již nešli. Když jsme se totiž přiblížili k ohromujícímu novogotickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie, pozornost už patřila jen a jen jemu.
Tedy než jsme vyšli na další úsek naší cesty, k bludnému balvanu, který k Liptani před dávnými lety doputoval s ledovcem až ze Švédska. Popravdě na fotkách vypadá větší než ve skutečnosti, ale je to pořádný kámen, to ne že ne... Naopak stoupání od balvanu dále po modré značce přes louku k lesů se nezdálo být nikterak náročné, ale tak trochu bylo. S odpolednem se totiž rozehřálo slunce, a i když to nebylo na ty v úvodu zmiňované tropy, docela z nás teklo. Ale zase se vyplatilo ohlédnout, výhledem na kopce, pod nimiž se krčí ještě před chvílí tak velký liptaňský kostel, bychom se dokázali kochat dost možná ještě teď.
Ale bylo třeba chytit v Třemešné vlak domů, k tomu chybělo prokličkovat za neustálých útoků hovad po neznačené cestě les, a že to chvílemi byla docela zkouška z orientace v prostoru. Ale brzy jsme dosáhli hřbitova, od něj to už nebylo daleko ke zmrzlině u hasičů a kostelu sv. Sebastiána a hospoda s pivem a limonádami i jedovatých barev za odměnu a provozním pocházejícím "od nás" byla po cestě k nádraží. Spokojenost. Ale aby toho nebylo málo, než jsme nasedli na krnovský motorák, počkali jsme si na příjezd "úzkého" parního vlaku. A pak už jsme svištěli domů, s nejednou necelou písní na rtech...
Tak to bychom měli další kousek Osoblažska objevený, samotnou Osoblahu, zničenou na konci druhé světové války, jsme ale zatím nenavštívili. Anebo Dívčí Hrad či Fulštejn. Poznávat je tu stále co. Snad se podaří se sem dostat znovu dříve než za čtyři roky...
Komentáře
Okomentovat