První ze dvou vil, které se staly památkou, najdete v Jihlavě ve Fibichově ulici nedaleko historického centra města. Musíte ale dobře koukat – byť stojí hned na začátku ulice, tak trochu se ukrývá v zeleni a navíc okolí nedává moc tušit, že by se tu dalo očekávat něco zajímavého. Vilu si nechal v letech 1925–26 postavit pro svou rodinu místní lékárník Richard Inderka. Dům stojí ve svažitém terénu a na první pohled zaujme především kýlovitým tvarem střechy a vysokým vstupním rizalitem, podle památkářů se dochovala celá řada původních prvků a ceněna je také zahrada, která vilu obklopuje. A to přitom dům změnil několikrát své majitele a využití. Od Inderkových ho už v roce 1932 židovský továrník Hans Seidner, který vilu začal upravovat. Když jeho rodina emigrovala, byly v domě pronajímány byty, po druhé světové válce zde pak fungoval kojenecký ústav. V 90. letech tu pak našla zázemí správa sociálního zabezpečení, která tu sídlila ještě před několika lety. V současnosti je dům ve vlastnictví státu.
Thonetova vila, Koryčany
Druhá vila mezi novými památkami je spojena s výrobou nábytku a stojí v Koryčanech. Tady v blízkosti rozlehlých chřibských bukových lesů založil v roce 1856 Michael Thonet proslulou továrnu na ohýbaný nábytek, v níž vznikla slavná židle č. 14. Ta se dodnes vyrábí, byť ne již v Koryčanech, ale v Bystřici pod Hostýnem, kde později vznikl další Thonetův závod. Zpět však do Koryčan – při továrním areálu vyrostlo i sídlo Thonetovy rodiny, sám Michael Thonet ovšem současnou vilu ze začátku 20. století neobýval, zemřel totiž již v roce 1871. Za podobou stavby stojí architekti Fellner & Helmer, kteří mají "na svědomí" i brněnské Mahenovo divadlo nebo pražskou Státní operu, a vila patří ke stavitelsky nejhodnotnějším objektům v Koryčanech. A to i přes fakt, že v současnosti již dlouhou dobu chátrá a město s omezenými prostředky provádí jen základní opravy této spící krásky, jak se tu vile přezdívá. Desítky let už také vila není v zahradě přiléhající k dnes již nefungujícímu továrnímu areálu solitérem – v 50. letech totiž byl k vile přistavěn kulturní dům. A někdejší Thonetovo sídlo sloužilo také jako školka či obchod. V interiéru se však dochovala celá řada prvků, zejména pak dřevěné hlavní schodiště (jak jinak, ohýbané!). Snad zápis mezi kulturní památky pomůže Koryčanům tuto stavbu brzy probudit. Uvažuje se o muzeu nebo využití pro městský úřad. Do Koryčan jsme zavítali vloni s Větráním, jak se můžete dočíst zde.
Masarykova vyhlídka, Třebíč
Kulturní památkou je nově také Masarykova vyhlídka v Třebíči. Železobetonová stavba s vyhlídkovou plošinou vyrostla z iniciativy místního Okrašlovacího spolku na skalnatém úbočí návrší Hrádek nad řekou Jihlavou a východním koncem Karlova náměstí u příležitosti 80. výročí narození prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, slavnostní otevření se konalo 28. října 1930. Kromě toho, že vyhlídka navržená Jaroslavem Herzánem nabídla a stále nabízí krásný pohled na centrum Třebíče, stala se i místem pravidelných oslav Masarykových narozenin a výročí založení republiky, také oblíbeným "randištěm" zamilovaných párů. Nepřehlédnutelným prvkem vyhlídky je velký medailon s Masarykovým portrétem a životními roky 1850 a 1937, v současnosti jde však pouze o kopii. Původní bronzový medailon byl odstraněn nacisty za druhé světové války, po ní byl nalezen v hutích ve Velvarech, ovšem do Třebíče se vrátil jen na chvíli. Před komunisty ho místní schovali, ovšem úkryt byl prozrazen a medailon se ztratil neznámo kde. Volně přístupná Masarykova vyhlídka, k níž vede ze Zdislaviny ulice prudší úzká kamenitá cestička, byla jedním z vyhlídkových míst, které jsem navštívili vloni na třebíčském Větrání – připomenout si ho můžete zde.
Hraniční most a bývalá celnice, Horní Břečkov-Čížov
Za poslední z nově prohlášených moravských kulturních památek je třeba vyrazit do Národního parku Podyjí. V uchvacujícím, až 200 metrů hlubokém kaňonu Dyje leží nejmenší rakouské město, malebný Hardegg, ke kterému se lze z moravské strany od vesničky Čížov dostat po mostě, který řeku překonává už od roku 1874. Původně mohutné pilíře nesly konstrukci dřevěnou, tu však v roce 1885 nahradila trvanlivější příhradová ocelová konstrukce od firmy Ignaze Grindla, která se mimo jiné podílela i na stavbě skleníků v areálu vídeňského zámku Schönbrunn. Po rozpadu Rakouska-Uherska se most stal hraničním a do druhé světové války na obou stranách mostu vyrostly budovy celnic. Zajímavostí té na čížovské straně je její opevnění, vstup do budovy z roku 1937 totiž chrání střílny betonové pevnůstky, maskované původně omítkou jako obyčejný balkon (podobný "balkon" chrání i budovu finanční stráže, nynější návštěvnické centrum NP Podyjí na okraji Čížova). Netrvalo dlouho a z tohoto falešného balkonu se střílelo. Po vyhlášení všeobecné mobilizace v září 1938 na celnici a blízké bunkry několikrát zaútočily jednotky Freikorps podporované německými vojáky, československé ozbrojené složky však hraniční přechod ubránily. Připraveno přitom bylo i odpálení mostu přes řeku, jehož mostovka byla částečně demontována. Čížov se však brzy také stal součástí záboru a celnice za druhé světové války mimo jiné sloužila jako tábor pro pracovně nasazené dívky a svobodné ženy. Po nástupu komunistů k moci se zase z Podyjí stalo na dlouhá desetiletí přísně střežené pohraniční pásmo, z mostu do Hardeggu byla vytrhána dřevěná mostovka... Nový nádech přišel až převratu, otevření obnoveného mostu byla v roce 1990 velká událost. Most od té doby slouží jako pěší hraniční přechod a opravenou celnici nyní využívá národní park jako jedno z informačních míst, kde se můžete při toulkách Podyjím zastavit. Mimochodem trasu Podyjím nejen k čížovské celnici jsem již dříve zpracoval jako výletní tip – najdete ho tady.
Dlužno dodat, že moravských zajímavostí prohlášených za kulturní památky v první půlce letošního roku je podstatně více. Jde však o objekty, které již dříve památkově chráněné byly, jejich ochranu před časem zrušil soud (googlete "pozdě zapsané památky") a nyní došlo k jejich staronovému "zpamátnění". Jde především o stavby v Brně, mezi kterými dominují moderní Janáčkovo divadlo ze 60. let 20. století a o něco mladší funkcionalistický palác stavěný ve 30. letech pro jednu tehdejší pojišťovnu naproti hlavnímu vlakovému nádraží, ale také například o vítkovickou radnici v Ostravě, zámek v Pohořelicích u Otrokovic (u něj jsme se zastavili s Větráním, viz zde) nebo vinné búdy ve Vlčnově a sousedních Veletinách.
P.S.: Použité fotky pocházejí z mého archivu vyjma obrázku jihlavské vily R. Inderky pocházející z webu NPÚ Telč
Komentáře
Okomentovat