Vsadím boty na to, že spousta lidí má Hranice (to město v Moravské bráně, aby bylo jasno) spojené především s Hranickou propastí, o které se dosud neví, jak je vlastně hluboká, i přesto je nejhlubší zatopenou sladkovodní propastí na světě. Na další příčce pomyslného žebříčku by jistě bylo vlakové nádraží, také cementárna, fandové technických památek by přidali železniční viadukty a někdo by si snad vzpomněl i na zdaleka viditelný barokní kostel Stětí sv. Jana Křtitele tyčící se uprostřed hlavního náměstí. Já se ale zakoukal do jiného místa, do hranického Kostelíčku.
Nejen že mi areál kostela Narození Panny Marie se hřbitovem připomíná Křížový vrch v rodné Moravské Třebové, ale navíc jsem tu byl po ránu, kdy se ještě v trávě držela vláha a slunce se teprve kulilo na oblohu, aby začalo prohřívat den, hřbitov s kostelíkem měl jinou atmosféru, než by měl v rozžhavené letní odpoledne.
Svatostánek pod vápencovým kopcem, který je částečně chráněn jako přírodní památka, částečně ale ohlodán lomem, měl založit rajhradský benediktinský mnich Jurik, který na konci 12. století organizoval kolonizaci zdejšího kraje a mimo jiné i vznik osady, která se rozrostla v současné město Hranice. První prokazatelná zmínka o kostelíku nicméně pochází až z roku 1492, kdy tu již existoval i hřbitov, a ví se také, že o století později byla původní stavba přebudována v pozdně gotickém slohu – tato podoba se dochovala víceméně dodnes, později došlo jen k přístavbě sakristie a dalším menším úpravám. A koncem 20. století také k zabezpečení statiky stavby, narušené těžební činností ve zmiňovaném lomu.
Kostel byl nejen hřbitovní svatyní, ale i důležitým regionálním poutním místem, kam lidé přicházeli projevovat úctu Panně Marii Hranické, zhmotněné do více než metr vysoké sochy z lipového dřeva. Vzácná gotická madona, zhotovená pravděpodobně ve druhé polovině 15. století, byla středem pozornosti příchozích dlouhou dobu, avšak koncem 18. století kult hranické Matky Boží postupně vymizel. Socha byla i nadále umístěna ve hřbitovním kostele, v boční kapli, a to až do poloviny 20. století, kdy ji přenesli do chrámu ve městě. V současnosti má být uložena v depozitáři olomouckého arcibiskupství, nejsem si ale jist, jestli není vystavena mezi dalšími vzácnými madonami v Arcidiecézním muzeu (popravdě jsem při nedávné rychlé návštěvě muzea kolem madon víceméně jen proběhl).
Panna Maria nicméně v nynějším areálu nechybí, její podstatně mladší sošku lze vidět ve výklenku v průčelí kostela, před vstupem pak příchozí vítají sochy sv. Cyrila a Metoděje z roku 1885. V areálu nicméně zaujmou i kapličky se zastaveními křížové cesty, které jsou součástí ohradní zdi hřbitova, také kaple sv. Antonína Paduánského, která tu stála už před rokem 1658, kdy je poprvé připomínána, a která po zrušení Josefem II. sloužila několik desetiletí jako skladiště střelného prachu. Za kaplí bývala poustevnická jeskyně. A samozřejmě zaujmou i některé hroby, zejména pak ten, kde je pochován Antonín Kunz, zakladatel zdejší první továrny na vodovody a pumpy, dnešní Sigmy Hranice, a také mimo jiné stavitel napodobeniny středověkého hrádku nazvané Kunzov u nedaleké Hrabůvky. Jeho nepřehlédnutelný hrob "zdobí" plačící žena a portrétní plaketa pochovaného. Na hřbitově našli místo posledního odpočinku také objevitelé blízkých Zbrašovských aragonitových jeskyní bratři Josef a Čeněk Chromí.
Od Kostelíčka si také můžete užít pěkný výhled na Hranice a blízké okolí a pak se po zelené značce přes rezervace Velká Kobylanka a Hůrka u Hranic vydat k propasti, je to příjemná procházka. Jen je občas třeba koukat pod nohy, zvlášť když je vlhko – já koukal více kolem sebe a pod křížkem mezi rezervacemi nabral na podmáčené cestě dost vody. A mimochodem nejrychlejší cesta ke Kostelíčku z hlavního hranického nádraží vede přes Cementářské sídliště, je však třeba přetrpět chvíli chůze podél rušnějších silnic. Za Kauflandem a ještě spíše za kolejemi už ale vládne téměř klid. Pro jistotu tady mapa, kudy jsem ke Kostelíčku šel a pokračoval pak dále k Hranické propasti a nádraží u Teplic nad Bečvou.
Komentáře
Okomentovat