Tím někým jsem byl já, vrchní plánovač a vedoucí výpravy. Po listopadovém Větrání u Mohelnice jsem se potýkal s bolavou nohou, ale už už se zdálo, že desetikilometrové a možná i delší trasa by nemusela být problém. Stejně jsem trasu mezi Kolštejnem a Goldekem, jak se zmíněné obce dříve nazývaly, naplánoval drobet kratší, pro sichr. Jenže dva týdny před termínem se bolest vrátila, a tak jsem znovu vytáhl francouzské hole. Propadl jsem takhle na začátku jara a pár dní před výletem trochu panice, ale při pohledu na množství přihlášek jsem si řekl, že nic rušit nebudu a při nejhorším aspoň větrače ráno pozdravím u nádraží a prostě pojedou beze mě, však jsou dospělí a mapy používat umějí. Bolest se mi ale jakž takž podařilo utišit a nohu rozchodit, a tak jsem s berlemi vyrazil nejen před nádraží, ale i na peron.
V sedmnácti lidech jsme obsadili téměř celý jeden oddíl plnícího se jesenického spěšňáku a společně si tak následně mohli užívat specifik tohoto ranního vlaku. Netopil, naopak se z rozvodů do prostor vagonu hnal studený vzduch, studenější, než v té době byl venku. V zimní bundě a s rukavicemi ovšem jel málokdo z nás, spíše asi nikdo. Vždyť je už jaro! Průvodčí byla z toho bezradná, ale naštěstí se jí brzy podařilo naše chlazení vypnout. S každým zastavením pak vlak zpíval – místo hlášení zastávky se ozvalo zatroubení, pokaždé malinko jiné, což tvrdil muzikant mezi námi. Průvodčí se stále bezradnějším výrazem se s tím nepodařilo nic udělat a tipuju, že v Jeseníku byla ráda, že z vlaku mohla vystoupit.
To my, posíleni o dva další kusy do počtu, vystoupili již v Branné, naposledy jsme tu z vlaku vyskákali před sedmi lety, když jsme se vydali ke skalisku Pasák a vodopádům na Hučavě. Tentokrát jsme kolem Mariánského pramene vystoupali rovnou do městečka – a tu, mezi jeho vesměs renesančními dominantami, nastalo dělení a loučení. Většina skupiny vyrazila na naplánovanou trasu, zatímco já "oberlen" nechtěl příliš pokoušet nohu a společně s jednou větračkou (díky, J.!) jsme zůstali v Branné. Podívali jsme se na nádvoří zámku, obhlédli kostel i sousední oprýskané fojtství a pak jsme si kousek vyšlápli do protějšího kopečku kvůli fotce panoramatu obce.
Minuli jsme při tom odbočku modré značky, po které předtím vyšli naši kolegové vstříc Řeznické kapli, prvorepublikovým bunkrům a výhledům po tomto pěkném příhraničním koutu země. No měl jsem nutkání, to přece jen zkusit a směr Staré Město nabrat, ale vždy sotva mi tato myšlenka hlavou proletěla, ji hned následovala protiargument "A zítra nebudeš chodit vůbec a ruce ti taky upadnou". Když jsme si vyfotili panorama z protějšího svahu, vystoupali jsme zpět do středu obce a rozhodli se pro specifickou formu wellness z místní nabídky. Kolštejnské polotmavé chutnalo, polévka potěšila a v cukrárně jsme ještě nabrali domů trubičky, pro které sem lidé jezdí přes hory a doly. A vydali jsme se zase dolů, tentokrát už na vlak zpět do hanáckých rovin. Nutno v tento moment zmínit potěšující skutečnost, že na opraveném nádraží v Branné funguje čekárna a za pětikorunu jsou přístupné nové a čisté záchody...
Mezitím došli naši kolegové do Starého Města, kde prý téměř vyplenili cukrárnu, a o chvíli později jsme se v Hanušovicích ve vlaku zase potkali, skoro všichni. Dva se prý někde ztratili (povolené ztráty, že jo?!) a jedna větračka si to místo Olomouce zamířila ještě dále na sever. Vlak nechladil, ani netroubil, svištěl si to na Hanou, takže jsme brzy vystupovali na olomouckém nádraží. A že nikdo nebyl nijak zvlášť po relativně krátké trase unavený a bylo ještě docela brzo, padly i návrhy na další vyžití jarního odpoledne, nicméně já se odebral domů hodit si nohu hore a přemýšlet nad tím, jak napsat report z výletu, na kterém jsem byl a nebyl. A tak tady tedy je... Nicméně mezi Brannou a Staré Město se budu muset vrátit, až zase odložím ty dvě chodící pomocnice, které se mnou absolvovaly několik Větrání už v roce 2015, mimo jiné z Branné na Ramzovou...
P.S.: Níže kromě mých fotek i několik kousků z absolvované trasy od jedné z účastnic (díky, V.!).
Komentáře
Okomentovat