Tomu brzkému vstávání jsem se pokusil vyhnout nabídkou, že můžeme na cestu vyrazit už předešlé odpoledne, něco málo pochodit ještě po příjezdu a přespat blízko Jeseníku. Ano, prásknu je – odezva nebyla zrovna silná a pro moc lidí nebylo. Dokážu to pochopit, taky nejraději spím ve své posteli. Na druhou stranu ve vstávání před šestou zrovna přeborník nejsem, zvlášť když uvažuju, že někam pojedu sám. U skupinového výletu mi nedá spát jakási společenská odpovědnost, takže jsem se vysoukal z postele ještě předtím, než se rozezněl budík. A za chvilku po všech nutných procedurách jsem už valil ranním chladem na první bus směr Olomouc. U vlaku jsem první nebyl, ale ani ne devátý. Sešlo se nás totiž jen osm – přes původních patnáct přihlášek, a to se ještě omlouvala jedna větračka, která vůbec přihlášená nebyla.
Dost ale zákulisí, to určitě nikoho nezajímá. Dlouhou cestu do Lipové jsme zdárně absolvovali bez dospávání zmeškaného, v javornické lokálce se podivovali, jak to na té opravené trati celkem houpe, a brzy jsme už vystupovali na žulovském nádraží. Ještě na peronu se na nás přilepil studený vítr, který se nás držel ke kostelu sv. Josefa, který je částečně vybudován z někdejšího hradu Frýdberk, a snažil se dotírat i při stoupání z ulic městečka na Boží horu, ale brzy jsme se mu ztratili mezi stromy a funěli po křížové a kamenné cestě do svahu. No nahoře si nás tedy znovu našel, ale to už jsme u novogotického kostelíka kochali výhledem na prosluněný kraj pod Rychlebskými horami přecházející v široké slezské roviny. To se neomrzí, ani když máte vlasy v očích...
Přes boží výhled jsme ale byli teprve na začátku naší cesty. Kolem menších lomů a chráněného Borového vrchu jsme sestoupili do nižších výšek, někteří při tom vyzkoušeli i další stránky své pohybové gramotnosti na zastaveních zdejší fit stezky. Pak nadešel češtinářský a logický oříšek – cedule hlásala "turystyckou trasu" – je to chyták? Jsme dost tvrdí, abychom šli opravdu tudy? Poučen z dřívějšího výletu na nedaleké Venušiny misky jsem varoval spíše před "nepříliš klidným" psem u statku Dolní Dvůr, no za chvilku jich na nás štěkalo víc, žádný ale nestřežil cestu tak dobře, abychom neprošli.
K Černé Vodě jsme se blížili mezi "schovávajícími se" rybníky a naopak pastvinami plnými zvědavých hovězích kusů, které bedlivě pozorovaly, kdo si to tu vykračuje. Kostelík na Boží hoře to všechno jako maják jistil z dálky, a co se málem stalo tomu zajícovi anebo možná spíš mně, se nehodí psát. Snad postačí jen, že jsme se lekli oba. V Černé Vodě část výpravy zamířila ke kostelu Panny Marie, který vesnici dominuje (a to je o kousek dál ještě menší zámek), část ke kafíčku a zákusku, ale žádné vysedávání – hezky s sebou a už jsme pokračovali Podhradím kolem základny bajkerských Rychlebských stezek (zdravím Janinku, Luďka a drclíky!) a po zelené značce ke Kaltenštejnu.
Kdysi šlo o významný hrad vratislavských biskupů, který přečkal husitské války, ale nakonec byl jako nepotřebný roku 1505 pobořen, přičemž kameny z něj měly být použity při přestavbě biskupského sídla v Javorníku, tedy dnešního zámku Jánský Vrch. Do současnosti se dochovalo především torzo bergfritu, okrouhlé věže, zaklenutý prostor někdejšího paláce a fragmenty hradeb, přičemž odborníky je Kaltenštejn označován jako jeden z mála hradů ve Slezsku s dochovanou zděnou architekturou. Jako neodborník dodám jen, že výstup na hrad nebyl příliš náročný, ale chce to koukat pod nohy.
Od hradu jsme se drželi červené značky, která nás svedla ze svahů zpět mezi černovodské domy a následně ke zdejším zatopeným kamenolomům – a že už vítr dal před chvílí víceméně pokoj, padla při pohledu na scenérii lomu Rampa i nějaká narážka s koupáním, nikdo se ale do vody neodvážil. Zato o kus dál, když už jsme minuli další menší lomy a odbočku na osadu Andělské Domky a pokračovali po trase někdejší železniční vlečky, která ze Žulové mířila právě ke zmíněné Rampě, se část výpravy nechala zlákat z cesty vyšlapanou pěšinou, která ale vedla jen na hranu dalšího lomu Lihovar a dál by byl jen pád. Sejít svah zpět naštěstí nebylo složité, ani dlouhé zdržení a během několika mžiků jsme už zkoumali tvary stěn lomu Ostrůvek (místními zvaný podle všeho spíše jako Transgranit) a také stabilitu nahnuté zastřešené konstrukce, pod kterou seděla dvě děvčata... No z nás by tam asi nikdo jen tak nevysedával – taky proč, když blíže k vodě svítilo slunce. A že už ale hřálo, navzdory všem předpovědím brutálního teplotního sešupu.
S posledními kamenolomy před Žulovou, kam jsme se pomalu vraceli do cíle našeho putování, se sluší připomenout, jak to s tím kamením tady vůbec je. Inu, to prý bohové při tvoření světa na Jesenicko zapomněli, a tak poručili ďáblovi, aby do navršených hor nahromadil zlato, stříbro a rudy, ať mají obyvatelé život přece jen o něco příjemnější. Jenže ďábel využil toho, že ho bohové pořádně nehlídali, a kopce napěchoval hlavně žulou. Když to bohové zjistili a došlo jim, že už s tím nemohou nic dělat, dali kraji do vínku alespoň krásu. Po čtrnácti kilometrech můžeme potvrdit, že na tom musí něco být: kamení je všude dost a krásy také. Ještě by to ale chtělo otevřenou hospodu, kde by člověk strávil čas, když na nádraží dojde s větším předstihem.
Na závěr bych dodal, že cesta vlakem domů byla ospalá, mooooc ospalá. Nejeden z naší osmičlenné skupiny zaklimbal a chvíli si dáchnul, mě držel při životě zápal do stříhání videa, které můžete zhlédnout v úvodu tohoto reportu. Ale chvílemi už to vypadalo, že také zalomím hlavu tzv. na jistého bývalého prezidenta. A v autobuse z Olomouce, to už byla solidní krize, zvládl jsem si ještě zapsat počty a stáhnout fotky, ale pak... pak už to nešlo... tak dobrou.
Komentáře
Okomentovat