To vám bylo takto. Jednoho pěkného dne jsem si řekl, že pojedu z práce domů pozdějším autobusem, že spojím pověstné příjemné s užitečným, trochu se po hodinách u počítače pohnu a ještě vyfotím nějaký ten mlýn do soutěže (viz tady). Z Hynkova do Horky nad Moravou to je nějakých pět kilometrů po okraji Litovelského Pomoraví, hanácká placka, nic náročného, rychlovka na odpoledne jako dělaná. A tak brzy vystupuju z autobusu v Hynkově a mířím k mlýnu, kde sedí u piva a limonád každý druhý, kdo projíždí či prochází Pomoravím (i my tu kdysi seděli s APAči během Větrání). Cvak zvonička, cvak hasička, cvak mlýn i s vodníkem a rozmýšlím si, že nepůjdu do Horky tou nejkratší cestou přes pole, kterou bez tak zvolí všichni, ale vezmu to lesem mez Mlýnským potokem a hlavním tokem Moravy. O malou chvíli později přichází další rozhodnutí – a to poklidnou procházku zásadně promění.
Když totiž přejdu potok a jdu po silničce, ke které doléhá hluk z hynkovského vodáckého tábořiště, všimnu si menší cestičky, která vede na zhruba půl kilometru hlouběji do lesa až k lávce přes Moravu, kde je možné se znovu vrátit na hlavní cestu. Nepohrdnu. Chyba. Cestička se postupně zužuje, až málem zmizí, ale pořád jde poznat, že tudy přece jen někdo občas chodí. Překračování prvního spadeného stromu je v pohodě, nic, co bych ještě nedělal. Druhý ležící strom přes pěšinu. Třetí. Pěšinu vypadá, že vede křoviskem, za ním čtvrtý. Pátý kmen v cestě už není žádný drobek, chci ho obejít, když v tu slyším silné bzučení. Aha, sršeň, jedna, druhá. Naštěstí mi nevěnují pozornost a můžu hrdinně nenápadně couvnout ke čtvrtému padlému stromu a vzít to jiným křoviskem dál... někam. Sakra, neměl bych už být na břehu Moravy? U lávky? Jak daleko je to k té hlavní cestě? Ne, nebudu se vracet. Pokračuju plus minus ve směru jako dosud, GPS na mapách se nechytá. Šestý strom, křoví a hurá, břeh. Takže lávka už nemůže být daleko.
A skutečně ještě dva padlé stromy a trochu balancování na místech, kde břeh ukousla zářijová povodeň, a vidím lávku a kousek dál onu hlavní cestu. Tato zacházka by podle mapy měla trvat nějakých šest minut. Podle toho, jak jsem u lávky z toho tělocviku vyfluslý, to ale musela být celá věčnost. Je mi jasné, že zamýšlený autobus už nemůžu stihnout, bez dalších nápadů ale dál živím naději po hlavní cestě, která se na nějakou dobu mění na úzkou spíše pěšinu. Tam se samozřejmě objeví cyklista a já mu poslušně uskakuju, pak už ale nerušeně poslouchám ptáky ve větvích až k rozcestí U Tří mostů. Nechce se mi po asfaltce, kudy vede cyklotrasa, takže to zase beru po druhém břehu, přes jez, to už naději nechávám plavat. Však bus pojede další. Nic zvláštního se pak už nestalo a ten zamýšlený spoj domů jsem skoro chytl. Chyběly asi dvě minuty...
Komentáře
Okomentovat