Od arkád k Aničce aneb Z dušičkové Moravské Třebové

Nejen díky prohlášení národní kulturní památkou (viz zpráva na webu o Hřebečsku) se zámek v Moravské Třebové těší v těchto dnech velké pozornosti. Už několik let se na přelomu října a listopadu u příležitosti Dušiček a svátku Samhain – který byl pro Kelty začátkem nového roku a zároveň dobou, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých – odívá do nevšední atmosféry. Tu jsem zatím odpozorovával pouze z fotek či videí jiných, tentokrát jsem ale do své "rodné vísky" po práci na otočku vyrazil a na chvíli se nechal "instalací" na nádvoří zámku pohltit. Vydal jsem se i na Křížový vrch – ani ne tak na hřbitov, ale k Plačící Anně, soše, která připomíná dávný příběh o nešťastné lásce až za hrob. A nutno dodat, že tento večerní výlet byl pěkným fotocvičením... 

Zámeckým nádvořím se nesl z dočervena nasvícených manýristických arkád poněkud tíživý tón, štěbetání skupinek lidí, čekajících na speciální dušičkové prohlídky interiérů či si prostě jen užívajících čarování světel v plátnech nad hlavami, nicméně padání jakékoliv tíže na mysl nedovolovalo. Až když jsem procházel stařičkým portálem, který patří k nejstarším renesančním památkám na sever od Alp, začala do pláten i nějaká dramatická promluva. To už jsem ale pomalu stoupal po Schodech mrtvých do Křížového vrchu, k městskému hřbitovu, kde takto před Dušičkami zářily a plápolaly tisíce světýlek a vlastně tu bylo docela živo. Při pohledu zpět k městu mi došlo, že pěkný pohled na nasvícený zámek by byl z rozhledny Pastýřka na protějším kopci, ale cesta tam byla momentálně mimo moje časové možnosti – potřeboval jsem se ještě vrátit domů, k Olomouci.

Křížový vrch je důležitým místem zmíněného příběhu nešťastné lásky zvaného Annenruhe. Na městském hřbitově, který obklopuje kostelík Povýšení sv. Kříže, je pohřbena Anna Gromes, rozená Gläser, která nesměla být se svým milým Josefem Herknerem a musela se provdat za rychtáře ze sousedních Linhartic Franze Gromese. Do roka od sňatku však zemřela a krátce po pohřbu se v okolí začaly šířit zvěsti, že Herkner Annu vyzvedl z hrobu a znovu ji pochoval na své zahradě ve východním svahu Křížového vrchu. Tyto zvěsti umocnila i slavnost, při níž byla pochodněmi nasvícena cesta z města k zahradě a hrála hudba... O příběhu jsem o něco podrobněji psal už dříve zde.

Když jsem se zastavil u Annina hrobu na hřbitově a pokusil se bez stativu ze tmy "vydolovat" fotku kostelíku nad dušičkovými světýlky, zamířil jsem i k někdejší Herknerově zahradě, totiž do míst, kde je už nějakou dobu upravená vyhlídka – a před pěti lety sem byla bez slavnostního odhalení, které překazila druhá covidová vlna, vrácena i obnovená socha Plačící Anny. Cesta k ní byla podobně jako u zmiňované slavnosti z roku 1825 značena hořícími loučemi, hudba však nehrála, naopak jedinými zvuky byly kroky zvířat v okolní zeleni a povídání hloučků lidí, kteří si sem také vyšli. Anička byla decentně nasvícena několika svíčkami a odmyslím-li si světla Linhartic a aut svištících po hlavní silnici dole pod kopcem, byla kolem dokola už jen tma. Chvíli jsem se pokoušel sochu Anny nějak vyfotit a pak se po druhé straně kopce tmou vydal zpět ke hřbitovní bráně.

Kousek pod ní, u sousoší Krista na Olivetské hoře, jsem se potkal s velkým černým psem – no nebyl to žádný keř zasahující do chodníku a zbýval mezi námi snad jen metr a kousek. Naštěstí se během mžiku ozval i jeho páníček (naštěstí ne mrtvý kostelník), ale nahnáno (nikoliv nastláno) jsem teda měl. Pán se omlouval, prý je to sedmiměsíční štěně – to říkají všichni... Už jsem se pak raději držel na lépe osvětlených cestách a přes zámek, kde jsem zachytil závěr dramatického monologu "našeho kata", jsem pelášil na nádraží...