Je třeba přiznat, že naplánováním cesty na Červenohorské sedlo a následně po hřebenu přes Vřesovou studánku, Keprník a Šerák na Ramzovou jsem už poněkolikáté porušil svůj vnitřní slib, že s Větráním nebudeme objíždět lokality, které množstvím lidí připomínají spíše pražský Václavák, a raději se zaměříme na méně profláknutá místa. Na druhou stranu kilometr nad mořem jsme s větrači byli naposled v roce 2017 na Paprsku, tak proč si zase trochu horské krásy a závratě nedopřát? Pozvánku na výlet jsem ale nijak zvlášť nešířil, v podstatě jen mezi "skalní" větrače, aby nás nejela "hromada".
Nakonec si nás v neděli přivstalo devět, do autobusu v Šumperku jsme se v pohodě vešli, jen jak jsme se blížili jesenickým svahům začínalo být zřejmější, že podobně prosluněné výhledy, jako se objevovaly na fotkách na sociálních sítích během soboty, nás nečekají. Počítali jsme s tím, že má být něco kolem 14 stupňů a pod mrakem, a samozřejmě víme, že v horách se počasí může změnit během chvilky, ale že už kousek od autobusové zastávky budeme přes hlavu natahovat kapuce, to už si říkalo o pár posměšně vyčítavých poznámek o tom, že vedro nám rozhodně nebude.
Ze sedla jsme vyšli směrem k Vřesové studánce odhodlaní pokračovat podle plánu až na Ramzovou, toto odhodlání ale postupně mizelo. Zastavili jsme se u kapličky – památníku obětem hor a zatímco z těchto míst jsme ještě areál v sedle i kousek hor za ním viděli, výše po cestě už místo výhledů bylo jen bílo. Chvíli pršelo, chvíli jen mrholilo, ať ale nejsem příliš negativní – bylo fajn zažít takto venku trochu vody a svěží zeleně kolem, o tom si v těchto týdnech vyprahlá Olomouc může jen nechat zdát.
Před Vřesovou studánkou se mrholení opět změnilo v déšť, tentokrát už hustější, navíc začalo foukat, no kaplička studánky byla v mžiku plná těch, kteří se chtěli na chvíli před tou nepřízní schovat. Prý zázračnou vodu ze studánky snad ani nikdo neotestoval, zato jsme se dohodli, že naším cílem nebude Ramzová, ale že mrkneme ještě ke Kamennému oknu o kousek dále a pak postupně sejdeme dolů do Koutů, vždyť v tu dobu by ven ani psa nevyhnal. A stejně jsme ještě vystoupali od poutního místa na skalní vyhlídku na ním, prý jestli je vidět i odtamtud to stejné jako od studánky (záměrně jsem pro text vypustil jedno slovo, abychom nevypadali jako hulváti). Bylo – bílo.
A to samé u Kamenného okna, kde jsem lezl, kam jsem neměl, a za trest se šikovně bouchl do kolena, to kdyby se mi náhodou šlo dolů až příliš pohodlně. Níže v sedle pod Vřesovou studánkou už sice bylo vlídněji a hlavně bylo vidět i poměrně daleko před vlastní nos, rozhodnutí jít dolů do Koutů jsme ale nepřehodnotili – stoupat znovu do bíla, které halilo Keprník, se nám opravdu nechtělo. Tedy žlutá značka a postupný sestup do údolí Hučivé Desné. Kolena sice protestovala, ale byla to vlastně příjemná cesta svěžím lesem, jen člověk musel občas kouknout pod nohy, aby nezakopl.
Dole v údolí jsme ještě schytali další deštivou dávku, ale po asfaltu v blízkosti šumící řeky nám dlouhé klesání ubíhalo celkem rychle, navíc se požíval povolený jahodový doping a chvilku po poledni jsme viděli první domy koutského Annína a telefonům se vrátil signál důležitý pro určení toho, co a jak dlouho v Koutech budeme dělat. A protože hospoda s rumem coby polévkou dne byla ještě zavřená a k nádraží bychom podle map dorazili dva okamžiky po odjezdu vlaku, přidali jsme po těch zhruba 12 kilometrech do kroku. Někteří do rychlé chůze, někteří do poklusu, sotva jsme dosedli do sedaček, dveře se zavřely a panter se rozjel ku hanáckým nížinám.
Tak brzy jsme zpět v Olomouci už dlouho nebyli a řekl bych, že nejsem sám, kdo si po rychlém rozpadu skupiny na nádraží ještě pár kilometrů před příchodem domů přidal. Mimochodem už bez bundy, protože tady v nížině svítilo slunce, prášilo se od bot a bylo teplo. Nikoliv však "ještě horší vedro", před kterým se na začátku prázdnin varovalo. Nabízí se otázka, jestli to tedy nevyjde na příště, když má ta vlna přijít později. Ale to se dozvíme až 15. srpna.
Komentáře
Okomentovat