* ranní líná procházka
* Cimrman u Kaprounu
* hrad Landštejn
* oběd a hřiště pod Landštejnem
* pohádky vs. bunkry
O předchozím dni jsem psal zde.
Lenora, která na mě sedla předchozí večer, se mě držela i ráno. Takže zatímco předchozí dny jsem po šesté vyskočil z postele a za chvíli už se rozehříval na individuální couračce "než se ostatní vzbudí", tentokrát se mi moc nechtělo. A když už jsem se nějak ukecal, zase jsem nemohl přijít na to, kterou z připravených tras si dám. Měl jsem tam i jednu delší přes rakouské Fratres, ale na tu jsem už ztratil příliš času sebepřemlouváním a vybíráním.
 |
| Německý tank na podvozku felicie combi |
A tak jsem vyšel s jediným cílem, prohlédnout si maketu německého druhoválečného tanku, který stojí u hlavní silnice jako lákadlo do Muzea 20. století, a další postup se pak vyvrbí. Nakonec z toho bylo lehké 3km kolečko kolem nádraží a částečně přes naučnou stezku místní školky, která teda ale za mě nevypadá moc dětsky. Pak už jsem jen skočil pro proviant do obchodu a mohli jsme nabrat směr Kaproun.
 |
| Takhle Slavonice určitě neznáte |
Po úzkých lesních silnicích to byla cesta celkem napínavá, dvě auta se tu vyhnou, ale s traktorem, kterých bylo v okolí v pohybu celkem velké množství, se na vozovku už moc nevejdete. Naštěstí jsme to po cestě do Kaprounu nemuseli zkoušet. V malebné vesničce se nám ale posléze nepodařilo zaparkovat, takže jsme auto nechali v zatáčce za ní, a protože jsme se rovnou chytili trasy k proslulé vlakové zastávce, náves jsme si neprohlédli.
 |
| Kaprounské krávy |
Sotva jsme uctivě pozdravili místní krávy, už jsme stáli v místě, kde si mladý Jára Cimrman během houpání při bolestivém přiskřípnutí jisté části těla uvědomil, že nejspíš není dívka. Houpačka, do které si pak Cimrman vyrýval tajemství prvních lásek, tu už sice není, zato je tu velká hromada větví, klestí a kdoví čeho ještě, k jejímuž tajemství se člověk musí u připomínky houpačky pročíst. Zkrátím to, původně to měla být šišková mohyla, ke které měl přispět každý, kdo chtěl vzdát Cimrmanovi hold.
 |
| Šišková mohyla? u Cimrmanovy houpačky, která tu není |
Pokračovali jsme dále po trase a nebyli jsme sami, vlastně tu kráčely docela davy. Že by se všichni, stejně jako my, mířili podívat k vlakové zastávce, která u Kaprounu byla zřízena na památku toho, že tu byl vyloučen z přepravy z vlaku od Nové Bystřice? Jak se záhy po sestupu k trati Jindřichohradecké úzkokolejky ukázalo, ne všichni si šli prohlédnout zdejší památník Járy Cimrmana s kufrem po vyhození z vlaku. Brzy se totiž začalo ozývat z lesa houkání a pak se v oblouku kolejí objevila Borůvka, fialová lokomotiva táhnoucí vlak plný turistů. Někdo vystoupil, někdo nastoupil, když vlak odjel a domávalo se, všichni se zase začali rozcházet. A nás čekal kilometr lehce do kopce lesem a přes louku zpět k autu.
 |
| Jára Cimrman ležící, spící u zastávky Kaproun |
Nutno ale dodat, že kousek za tratí je ještě možné dojít k pramenu, ze kterého Cimrman nepil (a otázka je, jestli by se v tom nynějším suchu kdokoliv z něj napil). U cesty k rybníkům za Kaprounem pak je má být ještě Cimrmanovo ohniště. Mimochodem aby toho cimrmanování tady nebylo málo, tak tento největší Čech je čestným občanem Kaprounu. (A Kaproun spadá pod Kunžak stejně jako moravský Valtínov, na jehož katastru je Ďáblova prdel, o kterém jsem psal v předchozí části dovolenkového povídání).
 |
| Zastávka Kaproun |
Při přejezdu k hradu Landštejn už jsme štěstí traktor měli, naštěstí v místě, kde se silnice lehce rozšiřuje, takže jsme se vešli. A vešli jsme se i na jinak narvané parkoviště pod hradem (platí se 40 Kč za osobák na den), i když na výšku to bylo drobet "drásající". Více než rýha na autě mě ale "pobouřila" zelená plachta v průčelí románské pohraniční pevnosti. Na fotce je jako pěst na oko! Samozřejmě chápu, že pokud má hrad stát další léta, je třeba jej opravit, ale no... co už, můj boj.
 |
| Hrad Landštejn |
Částečné zakrytí lešením ani skutečnost, že je hrad od 18. století zříceninou, ale nemění nic na faktu, že Landštejn působí majestátně. Volná prohlídka (vstupné momentálně 140 Kč dospělí, 40 Kč děti 6–17 let, další info tady) začíná malou expozicí ve vstupním objektu, jejíž součástí jsou archeologické nálezy z areálu nebo modely stavebního vývoje hradu, z mladšího parkánu pak postupně procházíte do jádra, které bylo vystavěno na přelomu 12. a 13. století, a dostanete se až na vrchol 36 metrů vysoké velké hradní věže, odkud je pěkný výhled nejen na blízkou vodní nádrž (sloužící vodárenským účelům), vesnici Pomezí pod hradem a lesy táhnoucí se, kam až oko dohlédne. Jedním slovem paráda. A kouzlo volné prohlídky tkví v tom, že nebrzdíte prohlídkovou skupinu a můžete se kochat, jak dlouho chcete... Pokud tedy už dole nepřešlapují žena a děti, že by už chtěly jít dál.
 |
| Výhled z Landštejna |
Slunce se mezitím zase rozpálilo, jako kdyby toho už toto léto nebylo dost. K pocitu hoření se navíc přidával hlad, ještě jsme ale zavítali k sokolníkovi podívat se na dravce. Orli i sokoli nádherní, kulíšek roztomilý a káně uřvaná. Už si nevybavuji, co za ptáka bylo hned vedle, ale naopak přesně si pamatuji, že vypadal, že kdyby mohl, tak té káni jednu vrací křídlem, ať už je konečně klid. To takový bubo bubo tedy výr velký byl opodál a byl úplně v klidu. Vlastně nikdy jsem neviděl, že by nějaký výr v klidu nebyl.
 |
| No není krásný? |
Za obědem jsme z hradu sjeli do Starého Města pod Landštejnem a v restauraci Adria to byla trošku rošáda, ovšem nikoliv ze strany podniku, nýbrž naší. Jeden z pánů kluků totiž nejdřív zatoužil po borůvkových knedlících, když ale nám ostatním donesli řízky, názor změnil. A tak jsme z našich jídel poskládali porci pro něj a knedlíky jsme si rozdělili jako zákusek. I tak může probíhat oběd s dětmi v restauraci... Mimochodem útrata za čtyři jídla a bezinkové limonády tisícovka.
 |
| Ještě jeden pohled na Landštejn |
Po obědě jsem prohlásil, že se jdeme podívat na hrad z výšky, dostalo se mi mrmlání, že do kopce se nikomu nechce, navíc že jsme přece od hradu daleko a podobně. To ale mí drazí netušili, že kousek od restaurace je u jedné z křižovatek model Landštejna a k výhledu na něj není třeba žádné horolezecké energie. A já si prostě chtěl model vyfotit, protože jsem tušil, že taková fotka by se mi mohla hodit... třeba jako úvodní k tomuto příspěvku. Naplánoval jsem tedy krátké kolečko po městečku, jehož jedním cílem bylo i poměrně slušně vybavené dětské hřiště u hasičárny. Tam jsme nějakou chvilku strávili a kluci dokonce navázali kontakt s místními děvčaty, ani společná jízda na kolotoči z toho ale nakonec nebyla. A protože jsme měli na poslední odpoledne tady na jihozápadě ještě další plán, podívali jsme se už jen ke kostelu (nebýt dosavadní rybníky zelené, vyrazili bychom se tu ještě koupat) a jeli jsme zpět na Slavonice.
 |
| Staré Město pod Landštejnem |
V autě přitom panovaly dohady. Půjdeme na pohádkovou naučnou stezku, nebo na bunkry? Anebo do Domečku, protože je protivné vedro? Po zastavení na parkovišti při obou naučných stezkách mohlo být jasno úplně jinak. Z auta jsme totiž zamířili hned k prvnímu bunkru, odkopanému, aby bylo vidět, co běžně vidět není, a jak jsme ho tak obcházeli a očumovali a fotili, najednou žena vykřikla a dala se na úprk. Já jsem si chviličku předtím všiml, že kolem mě něco proletělo, ale nevěnoval jsem tomu žádnou extra pozornost, kluci, myslím, také do bunkru nakukovali, ale když se nad beton naklonila žena, sršní útulek se rozebzučel podstatně více. Ale dopadlo to dobře, k silnici nás žádné sršní torpédo nepronásledovalo, takže jsme je nejspíš nestačili až tak naštvat.
 |
| Sršní pevnost |
Jestli pohádky, nebo bunkry, se nakonec rozhodlo ještě později. Nejprve jsme došli k jednomu z pohádkových zastavení, přečetli, zkusili splnit úkol a šli jsme dále, kolem protitankových překážek a zátarasů. Další pohádkové zastavení bylo až nějakých 400 metrů u rozcestí a úsek k dalšímu by byl ještě o něco delší, zatímco bunkrů, které byly vybudovány k ochraně státní hranice před druhou světovou válkou a nyní jsou součástí zdejšího Pevnostního areálu Slavonice, bylo vidět hned několik blízko sebe. Tak jsme je obešli, prohlédli ale jen zvenčí, protože otevíračka zpřístupněných před chvílí skončila. U jednotlivých objektů jsou ale informační cedule, takže jsme se dovnitř podívali alespoň prostřednictvím fotek, a pak se vrátili k autu. V plánech jsem sice měl větší okruh, který by trasu přes místa s válečnou historií zjemnil návštěvou blízké minizoo u Bejčkova mlýna, ale neprotestoval jsem, i mně zhruba tato trasa v tom vedru už bohatě stačila.
 |
| Protitankové zátarasy v Pevnostním areálu Slavonice |
Po návratu do Slavonic jsme vyrazili na náměstí, žena určila ze svých tipů na podniky směr kavárna a bar Atomika, což je další takový trochu punkově vypadající podnik s pohodovým posezením naproti renesančním štítům domů. Dali jsme si drink a pak ještě vyšli na večerní procházku po městě, která vyvrcholila vybíjením energie ve venkovní posilovně pod vlakovým nádražím u hřbitova. S tmou pak přišla poslední noc v Domečku.
Tedy příští část už bude poslední, zvládnete to ještě?
Komentáře
Okomentovat