* poutní místo Montserrat
* Malá Hluboká
* vosí nálet
* Ďáblova prdel
* rozhledna U Jakuba
* příliš rušné Dačice
O předchozích dnech jsem psal tady a tady.
Vznik poutního kostela Panny Marie Bolestné na nepříliš vysokém, přesto výrazném hřebeni severovýchodně od Slavonic (mapa) souvisí se zraněním majitele velkostatku v nedalekém Bolíkově rytíře Bartoloměje Tannazoll-Zilla v jedné z bitev třicetileté války. Za své uzdravení přislíbil vykonat pouť do španělského Montserratu, slavného kláštera v Katalánsku, kde se rozhodl po návratu domů postavit kapli, do které umístil sochu Panny Marie Montserratské. Později byla kaple rozšířena, přítrž dalšímu rozvoji poutního místa ale učinil Josef II. Kostel byl tehdy prodán k demolici a čtyři ze šesti kaplí, které ho obklopovaly, byly rozebrány. K obnově došlo v polovině 19. století v novorománském pojetí.
 |
| Poutní místo Montserrat u Slavonic |
Nejkratší cesta sem vede z vesničky Mutná a chvíli jsem rozmýšlel, jestli pro svoji ranní procházku "než se ostatní vzbudí" zvolím právě tuto variantu, tedy nechat se do Mutné zavézt autobusem a pak pokračovat po svých. Navíc autobusové nádraží jsem měl hned za Domečkem. Ve stejnou dobu ale odjíždí také motorák a vlak je vlak, byť v obou případech šlo jen o pár minut jízdy. Popojet do sousedního Mutišova lokálkou ale bylo vhodnější pro focení – celou dobu jsem měl kostel posazený na zalesněném kopci na očích a při pozvolném stoupání se mi ukázal i nedaleký Cizkrajov, pod který Mutná i poutní místo spadají, a v dáli byla vidět i rozhledna U Jakuba, na kterou jsme měli namířeno odpoledne.
 |
| Poutní místo Montserrat |
Na cestách mezi poli nečíhalo žádné nebezpečí, až teprve blizoučko kostelu jsem si při ohlédnutí zpět všiml, že si mě zpoza stromů prohlíží pes. Spíše menší, nikde žádný páníček, sice neštěkal, ale hned jsem sahal po prvním silnějším klacku, kdyby náhodou. Kousek šel za mnou, pak se ale někde ztratil a už jsem ho neviděl. V klidu jsem tak přes mříž nakoukl do jinak zavřeného a na opravu čekajícího kostela a rozhlédl se z terasy, na které stojí, přičemž jsem usoudil, že ten pes nejspíš patří k obydlenému domu pod terasou. Neměl jsem pořádně nastudováno, jinak bych si ten dům trochu lépe prohlédl – jde totiž o přestavěnou kapli z výše zmíněné šestice a ta ruina vedle je další kaple, tipoval jsem nějakou původní poustevnu. Další kaple je pak přímo v terase, kam jsem ale nesestupoval, abych náhodou nevlezl na soukromý pozemek a ten pes mě nakonec nerozcupoval. Mezitím se ale u kostela objevil jiný chlupáč, tentokrát ale i s páníčkem, stejně jako já na ranní procházce.
 |
| Někdejší kaple u poutního kostela |
Zpět do Slavonic jsem šel po zelené značce, po které je trasována i stezka Via Czechia, nejprve po hřebenu a pak k městu po silnici, kterou jsem při první vhodné příležitosti vyměnil za okraj pole, ať na úzké komunikaci nemusím uskakovat traktorům a kamionům. Ranních 7 km za chvíli bylo zdárně za mnou (nenáročnou trasu najdete tady) a nastal čas vydat se už v rodinné sestavě k prdeli a na rozhlednu.
 |
| Silnice ke Slavonicím |
Ještě jsme ale přibrzdili v Českém Rudolci u zdejšího novogotického zámečku, kterému se přezdívá Malá Hluboká a který prochází postupnou obnovou. Vrátit někdejší lesk sídlu, které mělo v letech minulých být rekreačním střediskem, hotelem anebo domovem pro seniory, ještě nějaký čas potrvá, ale stále platí, co jsem psal v tomto tipu na výlet z doby, kdy jsme tu byli se ženou: působivý je i jako ruina. Nutno však podotknout, že od té doby je opravená věž, také třeba obnovené okenní rámy a ta strašidla v oknech také před dvanácti lety nebyla. Víc na pohled zvenčí (tehdy jsme se ale podívali i dovnitř) nedokážu zhodnotit, byli jsme tu opravdu kratičce a po nanuku jsme pokračovali v cestě. Mimochodem během té krátké návštěvy spadlo z nebe pár kapek, jev v těch dnech nevídaný...
 |
| Zámek Český Rudolec |
Havlova hora (680 m n. m., mapa), na které se tyčí rozhledna U Jakuba a přes kterou vede trasa k nejznámějšímu skalnímu útvaru České Kanady, je jedním z nejzápadnějších moravských vrcholů, stejně tak vesnice Valtínov pod ní leží na moravské straně hranice, ovšem je součástí nedalekého českého Kunžaku. Na úzké prašné (otázka je, jak vypadá po dešti) cestě k parkovišti pod horou se nechcete potkat s protijedoucím vozem, natož s traktorem, a když už ji zdoláte, na polním parkingu nad soustavou rybníků (v jednom z nich je z kamenů vyskládané Srdce České Kanady, což ale uvidíte spíše ze vzduchu než z cesty) se na vás těší automat – platí se 50 Kč na den.
 |
| U Valtínova |
K rozhledně a areálu pod ní, který je stylizován do středověkého hradiště, je to pěkný stoupák po asfaltu, tady se musí zapotit každý. A když je kolem třicítky, jako jsme měli my, doslova z vás leje a minimálně jedno z dětí protestuje, že už dál nejde a nejde a nejde. V našem případě slib hřiště a občerstvení nahoře ale zafungoval, stoupání jsme vydýchali a zamířili jsme si to ke stánku lační po vychlazené limonádě. Nebyli jsme ale sami. Sotva jsme se otočili od pípy, naše limonády si vyhlédly vosy. Hodně vos. Naše popocházení, otočky, výhrůžky zabitím, vše bylo marné. Nenechaly se odbýt. Dokonce to vypadalo, jako kdyby nalétávaly jen na naše kelímky, přitom jsme tu sami rozhodně nebyli. Nakonec jsme to vzdali, co šlo, jsme přelili klukům do jejich lahví, rozpité zbytky nechali těm pruhovaným potvorám napospas a z areálu jsme rychle vypadli. Jedna nás ještě pronásledovala, zpátky ke své partě se už ale nevrátila, teď už jsme byli v přesile.
 |
| Nad kaskádou rybníků |
Rozhlednu jsme si tedy nechali až na zpáteční cestu a mířili jsme si to k Ďáblově prdeli, naučnou stezku pokračující z areálu pod věží jsme kvůli kvapnému odchodu zpočátku ignorovali. Teprve nad kaskádou rybníků v údolí jsme si zkusili poznávačku zvířecích stop a docela nám to šlo. U vody, byť zelené, pak bylo příjemně, navíc jsme tu byli skoro sami, davy z hlavní trasy se rozplynuly, takže zavládlo ticho, vzduch se lehce ochladil a pod hladinou klidně pluly ryby.
 |
| Jeden z rybníků pod Havlovou horou |
Odtud se nám moc odcházet nechtělo, ale kdo chce vidět Ďáblovu prdel (tady a stále na Moravě), musí zase k hlavní trase a zdolat nějaké ty výškové metry stoupání mezi kořeny a kamením. A to kluky bavilo, během chvilky jsme byli nahoře u žulového balvanu, který skutečně neskutečně připomíná pozadí a má jít o pokus čerta vytesat ze skály nahou ženu ve snaze uvést v pokušení jednoho místního sedláka. Akorát to prý přehnal s posilňováním se při práci, dílo nedokončil a z toho, co stihl, teď my máme pr... legraci. Kluci tady vymýšleli různé pózy na fotku, bavili ostatní turisty, a když je to bavení bavit přestalo, dali jsme malou svačinu a šli zase zpět.
 |
| Ďáblova prdel |
K areálu pod rozhlednou jsme se blížili vyzbrojeni bojovnou náladou, kdyby nás zavětřily ty proradné vosy. Neměly ale čas, dávaly si tempa v mé nedopité limonádě, která stále stála na jednom ze stolků. Bez jejich pozornosti areál skýtal řadu možností k zabavení. Bludiště kluky příliš nenadchlo, s chůzí na chůdách to ale chvíli zkoušeli a podzemní vězení s pavouky, jakousi nešťastnicí a kostlivcem dodalo návštěvě areálu trochu temna.
 |
| Rozhledna U Jakuba |
A 45 metrů vysoká dřevěná rozhledna U Jakuba, která tomu mumraji na Havlově hoře vévodí, přidala luxusní výhled na kalamitou prořídlé, ale stále rozlehlé lesy České Kanady dokola kolem, mezi kterými tu a tam prosvítají šutry a skály, pastviny a kostely v dědinkách dole, pěkně je vidět nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny Javořice nebo Dačice, do kterých jsme měli ještě zamířeno, a zahlédl jsem snad i poutní kostel Montserrat, kde jsem byl ráno. Vstupné na rozhlednu činí 70/30 Kč a za výhledem z horní plošiny ve výšce 34 metrů nad terénem bylo nutné vyšlápnout, tuším, 180 schodů a následně si držet kšiltovku, jak nahoře fučelo. Ale byla to paráda.
 |
| Výhled z rozhledny k Českému Rudolci |
Vše má ale svůj konec, i kochání z věží. Přestože jsme cestou dolů k autu stále potkávali lidi potící se v tom vedru nahoru, naše kára už se na ohrazené louce (coby rozšiřující parkovací ploše) vyhřívala sama. Mimochodem cesta k Ďáblově prdeli a zpět dala dohromady skoro 5 km, viz mapa; pokud se ale budete držet naučné stezky, nachodíte o něco více.
 |
| Výhled z rozhledny směrem k Ďáblově prdeli |
Nasedli jsme tedy do rozpálených sedaček a nabrali směr Dačice, kde jsme se chtěli trochu porozhlédnout a hlavně naobědvat a najít další déčkové heslo. Do města, které dalo světu kostku cukru, jsme dorazili chvilku před čtvrtou a sluší se vyseknout poklonu dámám v restauraci U Malínků, které už měly před zavíračkou, ale nevyhodily nás, daly nám najíst a počkaly, dokud neodložíme příbory. A že my měli pořádný hlad a talíře jsme skoro vylízali!
 |
| Tady máte – připomínka vynálezu kostky cukru v Dačicích |
Vydali jsme se pak na procházku městem, kterou jsme ale brzy vzdali, jednak kvůli vedru, ale jednak i kvůli tomu že Palackého náměstí je vlastně jedna velká křižovatka, a když se k dopravní špičce přidá ještě nějaká řezbářská akce, člověku by se z toho rozskočila hlava. Takže jsme vlastně jen mrkli ke starému renesančnímu zámku u náměstí, do informačního centra na radnici a prozradil jsem klukům, proč je tu ruka s bílou kostkou, a kolem kostela sv. Vavřince, na jehož věž se dá vystoupat (viz zde), jsme se vrátili k novému zámku, státnímu či chcete-li zelenému, u kterého jsme parkovali (tady, bezplatně) a u kterého bylo schováno déčkové heslo.
 |
| Starý dačický zámek |
Když jsme ho našli, žena s jedním z pánů kluků šla očíhnout zámeckou kavárnu – nebýt zrovna pondělí, byla by její mise úspěšná a možná bychom šli i na prohlídku (informace k ní najdete tady). Jenže pondělí bylo a naši pozornost si získalo něco jiného. Na druhé straně ulice totiž policisté bušili na vrata jednoho z domů s veterinární ambulancí, se stejným úspěchem, jako si žena dala kafe na zámku. Za chvilku tak přijeli hasiči a do vrat se v mžiku vlomili. To už oba naši páni kluci seděli nehnutě na lavičce a pozorovali, co se bude dít dál. Přijela ještě záchranka, ale k jejich, respektive naší smůle se dění přesunulo na dvůr a nebylo nic vidět, takže jsme si "případ" jen domýšleli.
 |
| Akce... |
Kluci nechtěli odejít, než bude po všem, takže jsme vydrželi, než odjela záchranka i hasiči, pak už jsme mohli jít dál, jistou roli v tom hrál i příslib dětského hřiště v zámeckém parku. Jenže toto hřiště je svým zařízením pro děti podstatně menší, než jsou naši školáci, takže jsme obkroužili park a po nákupu zásob odjeli do dočasného domova ve Slavonicích.
 |
| Nový dačický zámek, v pozadí věž kostela sv. Vavřince |
A tam to na mě přišlo. Po třech dnech v pohybu ve vedru na mě padla jakási únava, už se mi nikam nechtělo, ani na to větší hřiště za Domečkem, kde mají houpačku pro čtyři lidi... Přece jen jsem se ještě zmohl ke slíbenému grilování, ale už jsem jen spíše šetřil síly na to, co nás čekalo další den. Ale o tom zase příště.
Komentáře
Okomentovat