Když jsem výlet připravoval, ani jsem netušil, na jak "slavná" místa zavítáme. Tedy věděl jsem, že dojdeme k zámečku, který se objevil v Četnických humoreskách, ale zrovna ten byl na trase tak trochu zacházkou a visel nad ním otazník – pokud by nám hrozilo horší počasí nebo třeba šel někdo, kdo by celou více než 17kilometrovou trasu nezvládl, obětoval bych ho. Vpředvečer výletu, kdy jsem měl už o hoštickém sídle jasno, protože předpověď slibovala příjemný slunečný den a jediný, kdo by nejspíš protestoval proti trase, byl puchýř na mé levé noze (zvládl to, frajer!), jsem narazil na zmínku o zámku vedlejším. A příprava se náhle změnila na večer s filmem a webem filmovamista.cz...
Na konečné lokálky ve Zborovicích nás z regionovy, kterou jsme v Hulíně kvůli zpoždění rychlíku z Olomouce stihli jen za cenu nevídaných běžeckých výkonů, vystoupilo devět, stejně se nás potilo v srpnu ve Šternberku a moklo předtím na Červenohorském sedle, zkrátka účast kvantitativně stabilní, byť několik větracích stálic tentokrát chybělo. Chápete to – daly přednost cizině před šlapáním po Hříběcích horách?!
Od oprýskaného zborovického nádraží jsme v mžiku byli za bránou domova pro osoby se zdravotním postižením, za kterou se rozkládá park ukrývající hned dva zámky, starý a nový. Starší barokní stojí na místě dávné tvrze a využívají ji právě zmíněný domov. O kousek výše v parku si pak nechal v novorenesančním duchu postavit pohodlnější vilu, zvanou jako nový zámek, podnikatel Jonas Friess, který Zborovice získal koncem 19. století a kromě toho, že provozoval místní cukrovar, dovedl do obce železnici a také nechal vybudovat trojici rybníků coby zásobárnu vody pro potřeby cukrovaru. Spíše než postupně rekonstruovanému novému zámku jsme ovšem větší pozornost věnovali rodinné hrobce Friessů, která je doslova ukrytým klenotem obce. V rohu parku ukrytým, ale z dálky dobře viditelným. Jména Jonase Friesse na jedné z desek si nelze při pohledu dovnitř nevšimnout...
Po zelené značce a kolem zmíněných někdejších cukrovarských rybníků jsme pak vyrazili ze Zborovic do polí a do vedlejších Troubek-Zdislavic, místy, kterými jsme procházeli, kdysi vedla i úzkokolejka k Honěticím, po které se svážela do cukrovaru řepa z okolí. Na to jsem si ale v terénu vůbec nevzpomněl, protože jsem se nemohl nabažit pohledu na hřeben Chřibů s rozhlednou Brdo před námi, kde jsme s Větráním již také byli, a menší hřbet s dřevěnou Zdeničkou o něco blíže, kam jsme měli nyní také namířeno. Naše skupinka se na polňačce zvolna rozpadala na rychlíky a kochače, respektive pozorovače zvěře. Z oken vlaku jsme po cestě sem viděli spoustu srnek, to, co jsem ale zahlédl na opačném konci pole, jako srnka moc nevypadalo. Zoom foťáku pomohl jen trochu, naštěstí byl jeden ze spolušlapajících vybaven dalekohledem – a hle, koukala na nás trojice muflonů a my na ně. A o kousek dál byli vidět ještě další. Nejspíš si užívali sluníčka a výhledu podobně jako my.
My jsme ale záhy došli do Troubek a po okoštování místních chutných jablek do druhé části obce, Zdislavic. A právě kvůli zdejšímu klasicistnímu zámku, který v soukromých rukou září novotou po důkladné rekonstrukci, jsem strávil večer před výletem u filmu. Ptáte se jakého? Requiem pro panenku, který se inspiroval událostí z Krušných hor, kde vyhořel ústav sociální péče a při požáru zahynulo 26 chovanek. Filmový debut Filipa Renče s Aňou Geislerovou v hlavní roli jsem viděl kdysi dávno a tehdy jsem nijak nezkoumal, kde se natáčelo a že to město, které se v záběrech objevuje, je Kroměříž. Teď jsem ale narazil na zmínku, že štáb natáčel ve Zdislavicích na zámku, kde do roku 2000 sídlil ústav pro mentálně postižené a že některé chovanky si ve filmu i zahrály. Filmaři tu točili zejména interiéry, venkovní podobu filmovému ústavu dal zámek Lešná u Valašského Meziříčí. Mimochodem film je ke zhlédnutí volně zde.
Zdislavický zámek je ale spojen i s reálnou historií, nejčastěji se odkazuje na rod Dubských z Třebomyslic, který sídlu dal klasicistní podobu a obklopil ho rozlehlým parkem, v němž byla i umístěna rodinná hrobka. Nejzmiňovanější příslušnicí tohoto rodu je pak Marie Ebner-Eschenbach, spisovatelka, která je svým významem připodobňována k české Boženě Němcové. Ve Zdislavicích se narodila, trávila tu letní měsíce, čerpala tu inspiraci pro svá díla a ve zdislavické rodinné hrobce našla místo posledního odpočinku. Mimochodem u nedávno opravené hrobky jsme vyrušili odpočívající srnku, lekli jsme se jí podstastně méně než ona nás. Snad se jí při úprku z kopce nic nestalo.
Ve stopách hraběnky jsme pak možná kráčeli, když jsme pokračovali památnou dlouhou (a na houby úrodnou) alejí do nedalekých Hoštic, kterou také vlastnili Dubští. Za sebe můžu říci, že bych si ten úsek pod převažujícími kaštany více užil, kdyby odněkud zblízka nedoléhala z jedné strany střelba a z druhé sršní bzučení. Zadek nikoho z nás naštěstí neutrpěl žádných šrámů, a tak jsme brzy stanuli před branou hoštického zámečku. To je ten, který znám z Četnických humoresek, ale objevil se také v Četnících z Luhačovic, Labyrintu nebo asi nejnověji v sérii Marie Terezie, a to zdaleka není výčet úplný. Filmařům se tu evidentně líbí. Zámeček přitom měl podobný osud jako ten ve Zdislavicích: po válce byl znárodněn a dlouhou dobu sloužil jako dětský domov, nyní je soukromým majetkem.
Do samotných Hoštic jsme nezavítali, měli jsem před sebou několik kilometrů po silnici a to je lepší přidat do kroku a mít to brzy z krku, případně z podrážky. V Honěticích jsme se ale nakrátko zastavili u koní a pak jsme brzdili až kvůli společné fotce u kaple Panny Marie na rozcestí pod Zdislavicemi. Mimochodem tato kaple se také objevila v Requiem pro panenku, hned v úvodu filmu kolem ní projíždí škodovka VB vezoucí Geislerovou do ústavu...
U kaple jsme asfalt opustili a vystoupali jsme na hřbet oddělující údolí potoků Olšinky a Kotojedky, po kterém jsme měli v plánu dojít až k cílovým Zdounkám. Ještě předtím jsme se ale chtěli zastavit na rozhledně Zdenička (před časem jsem o ní psal tady), to ale nedopadlo. Rozhledna je uzavřená, vchod zabedněný. Museli jsme si tak vystačit pouze s výhledy "ze země", což ale vlastně vůbec nevadilo, protože i tak z cesty po hřbetu jsou jako na dlani Chřiby a obce a farma v údolí pod nimi na jedné straně a svahy, po kterých jsme od rána šlapali, na straně druhé. Prostě krása i bez rozhledny, ta posloužila jen jako dominanta na fotkách.
Před Zdounkami se ti rychlejší vrhli znovu na asfalt, i když jsem měl nalezenou cestu mimo silnici, no nakonec jsem s nimi držel basu, že ten poslední kilometr zvládneme. Až na ten kamion, co to hnal zatáčka nezatáčka z našeho pohledu jako hovado, to bylo v pohodě. Jen jsme se při uskakování trochu více jako skupina rozpadli a k poslednímu zámku, tomu ve Zdounkách, už nezavítali všichni – ale to mimo jiné i proto, že je přitahovala síla cukrárny u nádraží. Zato my jsme před zámkem přitáhli pozornost (asi) zámeckého pána, který nás lákal na prohlídku i kafe a zmrzlinu a téměř všechno, na co jsme si vzpomněli, ale po 17, respektive spíš už 18 kilometrech v nohách jsme poděkovali a odmítli, že někdy příště. Zákusek či jiná odměna blíže autobusové zastávce byly momentálně silnější.
A tak někteří strávili poslední chvilky před odjezdem v cukrárně, další v restauraci, která měla dobré pivo a záchody vyfešákované lépe než samotný lokál. Pak přijel autobus s řidičem, který byl očividně "velmi rád", že je ve státní svátek v práci a ještě mezi lidmi, a už už jsme se sunuli ke Kroměříži a následně vlakem domů. A tím se uzavřel 12. ročník Větrání.
Komentáře
Okomentovat