Drobné letní ohlédnutí

Nový školní rok začal, rozednívá se později, stmívá dříve, léto pomalu, ale jistě spěje ke svému konci. I když bylo na můj vkus až zbytečně horké, vlastně bylo fajn. Dokonce bych řekl, že na mě letos závěr času dovolených a konec dlouhých dní dolehl nějak silněji, než co si vybavuji z dřívějška. Pravda, Větrání se zrovna nevyvedla podle představ, přestože minimálně na to jesenické asi jen tak nezapomeneme, ale dva rodinné dovolenkové výjezdy byly super a to, že jsem ještě pár hodin před návratem do práce strkal nos do zakázaných prostor a pořádně nevěděl, jak se dostanu domů, také o něčem vypovídá. A do toho byly ještě nějaké další výlety a zážitky, tak si dovolím drobné ohlédnutí.


Červencové státní svátky jsme v rodinné sestavě měli Pálavu takřka neustále na očích. Dvě noci jsme spali v maringotce v jabloňovém sadu u Velkých Bílovic, největší vinařské obce u nás, ale ani kapku vína jsme nepozřeli. A to jsme se podívali i do nedalekých Vrbic nebo do Valtic, ale také po cestě tam na "divnou" rozhlednu a po cestě nazpět na barokní hřbitov. Však jsem se o tom lehce rozepsal tady.


V srpnu jsme pak na pět dní vyrazili směr jihozápad Moravy, navštívili řadu krásných míst a především si užili kousek letní atmosféry Slavonic. Této výpravě jsem ale věnoval hned pět předchozích příspěvků, už nic dalšího na srdci asi nemám. 


Památným výletem bylo červencové Větrání, které jsem nasměroval na hřeben Jeseníků, abychom utekli spalujícím třicítkám – a to se povedlo. Zmokli jsme a ne málo, od Vřesové studánky jsme raději zamířili zpět dolů do Koutů, nikoliv na Ramzovou, jak jsem původně uvažoval. Větrací plány jsem pak měnil i v srpnu, když jsem trasu u Kyjova s minimem stínu vyměnil za dopolední švih ve Šternberku a kopci nad městem


Mimochodem když jsme ze Šternberka byli už v poledne zpět, v začínajícím hicu jsem usoudil, že je dobré se zchladit – a vyrazil do brněnských vodojemů. Skoro dvě hodiny vlakem tam, půlhodina pěšky v rozpálených ulicích, necelá hodina v chládku vodojemů a pak zase půlhodina na nádraží a skoro dvě hodiny pomalého vaření ve vlaku. Nápad hodný mistra!


Aby potu nebylo málo, z veteránů druhý den jsem po úpatí Kosíře valil na dříve jedoucí autobus domů do nedalekých Čelechovic a co chvíli si poléval hlavu vodou, aby mi neshořela. Stihl jsem a ještě pár kapek zbylo, než k zastávce přijel, ale takový tropický poklus už asi nechci znovu absolvovat. Však jsem si taky pak jen dal sprchu, lehnul na balkon a nějak tam přežil do večera, kdy se dalo znovu dýchat. 


Pokud si myslíte, že jsem si dal přes léto pokoj s bratry Kleinovými, když jsem se do nich začátkem letošního roku tak pustil, mýlíte se. Jednak jsem dal dohromady text o stopách Kleinů na rodném Hřebečsku a jednak jsem využil toho, že jedno z hesel do soutěže ČT Déčko, které se opět účastnili synové, bylo k nalezení u hrobky Kleinů v Loučné – a tak jsme to vzali ještě kolem domů, které (snad) vlastnil otec slavných podnikatelů, a kolem kříže, který tu jejich rodiče nechali vztyčit. 


S Kleiny byl cíleně spojený ještě jeden výlet, tentokrát k Valašskému Meziříčí, ale to asi bude na delší povídání, takže brzy můžete čekat příspěvek o jednom zdejším zámečku.


A něco napsat musím o muzeu v mé rodné hroudě! Letos se totiž muzeum v Moravské Třebové otevřelo po dlouhé rekonstrukci, prokoukly nejen interiéry, ale nová je i stálá expozice, jejíž součástí je mumie egyptské princezny Hereret – dvěma slovy: krása, doporučuji! 


V muzeu jsem se ale zdržel déle, než jsem zamýšlel, čímž jsem si naboural původní plán. Náhradní ale přišel záhy s pohledem do jízdních řádů. Bus mě zavezl na kraj Třebařova k torzu augustiniánského kláštera, který jsme dříve navštívili několikrát i s větrači. Nyní k němu vede nový chodník a vůbec jeho nejbližší okolí bude důstojnější. Klášter ale nebyl jediným mým cílem tady, pokračoval jsem k opuštěnému tunelu v původní trase olomoucko-pražské tratě (kterou stavěli Kleinové...). Přestože tam koleje už téměř čtvrtstoletí nejsou, furt jsem tak nějak čekal, že se z portálu najednou vyřítí supící parní lokomotiva...


Když už jsem byl v tom prozkoumávání železniční minulosti, poposunul jsem se motorákem ještě do Třebovic a vydal se do míst, kde byl (a zčásti nejspíš stále je, jen zasypaný) starý Třebovický tunel a viadukt, po kterém ho trať kvůli častým problémům obcházela. Pak to byl boj s časem, musel jsem doběhnout na nějakou "normální" autobusovou zastávku, abych mohl v České Třebové přesednout na nějaký rychlík na Olomouc.


Po dlouhé době jsem se podíval do Zlína. Ze zvědavosti, kvůli vyhořelé budově 34 v baťovském areálu. Byl jsem tu nakonec nadvakrát. Nejprve jednou na otočku po práci, to bylo pár dní po požáru, a později ještě jednou a to jsem si i užil výhledu na město z Baťova mrakodrapu. 


Za pozornost ještě stojí rodinný výjezd do Rožnova pod Radhoštěm, nikoliv však do Dřevěného městečka nebo Valašské dědiny. Skanzen jsme nestíhali, protože jsme vyrazili na cestě celkem pozdě – a hlavní cíl bylo Imaginárium Divadla bratří Formanů, hravá to výstava ve Společenském domě. Žena také chtěla do jedné zdejší kavárny, ta ale zklamala, zmrzlina tedy proběhla vedle a jen jsme se stavili v íčku pro soutěžní heslo a u kostela. Jo, a tady jsme vlastně na chvilku vytahovali deštníky! 


Když mě pak práce zavolala zpět k počítači, zpestřil jsem si návrat procházkou Olomoucí po streetartových malbách, které jsem během léta zaznamenal, ale teprve teď si je dal do souvislosti s konkrétními jmény absolventů naší univerzity. Vznikl z toho tento článek.


A o Olomouci je to teď vlastně pořád, třeba naposled jsem si po práci střihl krátkou trasu z Hluboček přes Lošov na Svatý Kopeček. Ještě se ale možná do úplného konce léta něco dál stihne... 

Komentáře