Poslední ráno ve Slavonicích se samozřejmě neslo v duchu balení, uklízení a auto-tetrisu. Klíče od Domečku jsme sice měli vrátit až do poledne, ovšem už před desátou jsme měli v podstatě hotovo a naposledy vyrazili průchodem na náměstí. Pro rozloučení jsme si totiž nechali výstup na renesanční městskou věž při kostele Nanebevzetí Panny Marie, kterou jsme v uplynulých dnech viděli ze všech světových stran. Nyní jsme se pustili do jejích schodů (i s venkovními jich je celkem 176) a z ochozu ve výšce 33 metrů jsme se pokochali výhledem na městečko, které bylo naším dočasným domovem. Mimochodem platí se až nahoře, akorát jsem zapomněl kolik...
Když jsme sešli zase dolů pod věž, zjistili jsme, že vzkazy na pohledech, které kluci chtěli poslat poštou, jsou rozmazané, tak jsme zamířili do informačního centra pro nové s tím, že je napíšou znovu v kavárně, kde si žena dá své poslední slavonické kafe. Jenže okolnosti se spikly proti ní, proti nám. Na dveřích kavárny, kterou si žena vytipovala, oznámení "Z technických důvodů zavřeno". Nabrali jsme tedy směr již dříve navštívené Kafe a hrnky, kde sice bylo otevřeno, ale vlastně ještě zavřeno (jenže jak to člověk zjistí, když na vratech žádná otevíračka nebyla), a když už za čtvrthodinku, kdy kluci znovu napsali pohledy, bylo otevřeno otevřeno, zrovna se personál dohadoval, jestli je dobrý nápad mít otevřeno, když neteče voda, takže nakonec měli zavřeno. A tak si žena alespoň koupila jeden mařížský hrnek.
Vzápětí jsme si na úřední desce přečetli, že se opravuje potrubí a ony technické důvody neotvírání má snad celé město. Oblídli jsme tedy ještě Domeček, jestli máme opravdu všechno, zamkli, klíče vrátili na dané místo a nasedli do auta k postupné cestě domů. Ahoj, Slavonice a někdy zase na viděnou! (Snad dříve než za třináct let...)
Zatímco cestu na jihozápad se zastávkami v Náměšti či Jemnici jsem měl naplánovanou málem na minuty, zpáteční roadtrip žádný pevný itinerář neměl. Jen jsem navrhl, že bychom se mohli zastavit v Telči nebo Třešti, přemýšlel jsem i o jihlavské zoo, hradu Roštejn nebo Brtnici, také nám zůstalo pár "restů" u Slavonic (třeba zaniklou vesnici Pfaffenschlag jsem opět neviděl, ale asi by to bavilo jen mě, a ještě jsem měl v merku část stezky připomínající loupežníka Grasela). Návrh nebyl zbytkem rodinné čtveřice rozporován, a tak následovalo malé telčské rozčarování.
Na úvod v Telči přišlo parkovací překvapení. Parkoviště blízko centra, které mám v paměti z dřívějška, se rekonstruuje, náhradní plocha je o kus dál. Aspoň že se tu za stání neplatí, když už vás vyženou na kraj města. Když jsme se pak dostali do zámeckého parku, zamotalo nám hlavy heslo do soutěže ČT Déčko. Ať se v blízkosti skleníku pátrali, jak jsme pátrali, nemohli jsme jej najít. Prolezli jsme všechna křoví, koukali do větví stromů, dokonce jsme za bránou na sousední zahradu našli nějakou pikslu (už nevím s čím), heslo ale ne a ne. Už jsme to vzdávali a chtěli odejít, když mi ještě nedalo spát jedno místo pod stromem – a jak jsem do něj kopl, zvedl se prach a vykoukla krabička v barvách Déčka. Heuréka!
Mohli jsme tedy pokračovat k zámku, do zahrady krále Miroslava a na náměstí, kde se stánkovalo a zpívalo, probíhaly Prázdniny v Telči, docela dost lidí všude. Začal se ozývat hlad, tak jsme se vydali hledat vhodnou občerstvovnu, což byl ale takhle po poledni dost problém, zvlášť když jsme chtěli sednout někam dovnitř, abychom nemuseli řešit vosy a to, že do někoho z nás pere slunce. Obešli jsme náměstí a nakonec jsme objevili volný stůl v restauraci U Černého orla. Sedli jsme a čekali a čekali a čekali... a po deseti minutách, kdy od pohledu a hlasu nesympatický a arogantní číšník pomlouvající některé předchozí hosty k našemu stolu ani nezavítal, a nedostalo se nám tedy ani jídelního lístku, jsme se zvedli a odešli. Ještě jsem se pousmál nad hodnocením 4,x vylepenému na dveřích, když na Mapy.com mají 2,1...
Co teď? Chvíli jsem hledal na mapě, až jsem našel oázu. Opustili jsme slavné Zachariášovo náměstí a vydali se za dva kruhové objezdy na předměstí do restaurace Na Žabinci, která sice nemusí lákat názvem ani svým exteriérem, ale vládne tu úplně jiná atmosféra a pohostinnost než u Černého orla. Za tisícovku se nám dostalo skvělého oběda (ty porce!) i úsměvu. Naprostá spokojenost.
Už parkování jinde a následně hledání místa, kde se najíst, ale narušilo moji představu o tom, jak by mohla naše zastávka v Telči vypadat. Zamýšlel jsem totiž, že bychom mohli projít nejen historickým centrem, které je památkou UNESCO, ale podívat se i do Starého Města a případně vystoupat k rozhledně Oslednice a kouknout se na město z výšky. Nakonec jsem od toho upustil a od Žabince jsme se podél rybníků vrátili k autu. V tom vedru a s plnými břichy to vlastně bohatě stačilo.
Stále tu ale byl ženy kávový deficit – slíbil jsem, že to dožene v Třešti, kde jsem našel celkem dobře vypadající a hodnocenou kavárnu. V neposlední řadě tam bylo schováno také další heslo u dětského hřiště a já bych se tu porozhlédl, protože tady jsem ještě vůbec nebyl. A musím říci, že Třešť mile překvapila nás všechny. Pravda, prohlížet si betlém v létě je trochu zvláštní, ale museli jsme kolem něj pro ono heslo, nešlo tedy jinak a z bezplatného parkoviště u náměstí jsme šli rovnou pozdravit Ježíška na pěkně upraveném břehu Třešťského potoka.
Za betlémem je menší bylinková zahrada, v níž jsou pro zábavu instalovány dva potrubní telefony, které jsme nemohli nevyzkoušet. A pak je tu to hřiště, tak jiné než řada areálů pro děti, na které běžně narazíte na kdejakém sídlišti. Hlavně ta houpačka, která se zároveň otáčí a viklání do stran a snese i dospělého netrpasličí váhy. Mladší z pánů kluků si ji tak oblíbil, že nechtěl jít pryč. Nakonec jsme museli slíbit, že se sem ještě vrátíme, než po procházce a kavárně pojedeme – a zabralo to.
Kolečko městem sice nebylo nijak velké, ale podívali jsme se do kostela sv. Martina i k bývalé empírové synagoze, potkali sochu pana Tau, jehož představitel Otto Šimánek se v Třešti narodil, i pamětní desku s bustou Franze Kafky, který sem jako student jezdil na prázdniny ke svému strýci lékaři Siegfriedu Löwymu a zvládli jsme i chvilku posezení v kavárně Gram kafé na dohled oné synagogy, opravdu příjemný to podnik. Kluci pak už zatoužili zpět na hřiště, já se ještě na chvilku ztratil ke zdejšímu zámku, kde jsem potkal slečnu/paní ve svářečské helmě a hned mi úplně nedošlo, proč má takovou netradiční a do vedra nepraktickou pokrývku hlavy.
Pár posledních cvaků a chvilek blbnutí na té fakt super houpačce, pak už jsme nasedli (někteří s brekem) do auta a uháněli k domovu. K Velké Bíteši to svištělo dobře, kolem Brna ke Šlapanicím to bylo něco jako indiánský běh – s chvilkami plynulé jízdy se střídalo popojíždění či dokonce stání v koloně, až z toho byla asi půlhodina na cestě navíc – ve vlaku člověk aspoň může vstát a protáhnout se v uličce...
S přibývajícím večerem přibývalo venku lidí i kolem dálnice, na kopcích i různých menších hrbech čekali na nebeské představení, zatmění slunce, které se v takové míře bude opakovat zase za dlouho. Dojeli jsme, zrovna když měsíc začal slunci zaclánět a brzy jej téměř zcela překryl – a tím skončila naše povedená dovolená na jihozápadě, v Domečku ve Slavonicích. Mimochodem těch pět dní vyšlo odhadem na 20 tisíc včetně tankování i suvenýrů.
A pokud vás těchto pět příspěvků shrnujících den po dni, kde jsme byli a co jsme viděli a zažili, inspirovalo k výletu do tohoto koutu Moravy, respektive na moravsko-česko-rakouské pomezí, těší mě to. Proto jsem se je psal. Ano, jistě by šla udělat kratší verze, případně i s minutovým videem, jak je dnes v módě – to by ale byly jen ubohé útržky. Na závěr zbývá jediné – díky, pokud jste dočetli až sem...
Komentáře
Okomentovat