Kterak nás údolí Bystřice podzimně očarovalo

To vám byla krása! Kaluže na cestě se sice už schovávaly pod tenkou ledovou přikrývkou, ale jak se s přibývajícím dnem rozehrával na okolních svazích podzimně barevný muzikál, nemohli jsme se vynadívat. A co že už jsme tu někteří byli tolikrát a i s Větráním jsme tu nebyli poprvé? Údolí řeky Bystřice, dříve označované i jako Severomoravské Švýcarsko, nejspíš neumí zklamat, putování je tu vždy zážitek. Ale takhle na podzim s přízemním mrazíkem a vydatnou dávkou slunce nad hlavou je to prostě paráda. 

Nevím už, kdo vyřkl před měsícem při návratu ze Zdounek otázku, jestli za měsíc nepůjdeme už v plískanici, jestli další větrací výlet neudělat dříve v říjnu. Odpovídal jsem, že se nedá nic a že uvidíme. A tak jsme viděli. Počasí nám vyšlo přímo luxusně, a to jsme někteří vyjížděli ráno z domu a neviděli jsme kvůli mlze dva metry před sebe. 

Že padla volba zrovna na údolí Bystřice, pak není žádná náhoda. Většinu října jsem si připravoval medlovskou přednášku o místech čí stavbách spojených s bratry Kleinovými a trať z Olomouce do Krnova, která vede právě údolím Bystřice, jsem do prezentace nezahrnul jen kvůli tomu, že jsem ve svém archivu nenašel z dřívějších výletů žádnou pěknou fotku. A tak jsem si řekl, že je čas se sem vydat znovu a na mapě vybraná místa si vyfotit "na příště". 

Do údolí jsme se tak vrátili přesně po deseti letech, tehdy padl větrací účastnický rekord (už tedy neaktuální), protože na trasu z Domašova do Hrubé Vody se k větračům připojili turisté ze Šternberka. A pro změnu o něco dříve jsme šli v opačném směru jen ve dvou. Tentokrát jsme sice měli také cíl v Domašově, ovšem z vlaku jsme vystoupili až na zastávce nesoucí název vsi Smilov, kterou až na pár domků u řeky spolkl vojenský prostor, a z cest v půvabném kaňonu jsme u vyhlídky Malý Rabštýn uhnuli do míst, kde se ještě chvilku po druhé světové válce rozkládala vesnice Bělá, zaniklá také kvůli vojenskému prostoru. Na trasu nás nyní vyrazilo 12 včetně mě a čtyřnohého chlupáče. 

Jak už jsem naznačil, ráno to u Smilova ještě na odložení bund nevypadalo. Slunce se do údolí sevřeného skalnatými svahy jen stěží dostávalo a led na hladině kaluží dával tušit, že v noci tu už teploty koukaly pod nulu. Když jsme ale prošli pod prvním z mostů u Panského mlýna, už bylo vidět, jak se páří ze střechy zdejších chatek, a za druhým železným mostem už zipy u bund začaly pookřávat. Mimochodem pokud pilíře zmíněných železných mostů příliš neodkazují k době, kdy tu tisíce dělníků pod hlavičkou firmy bratří Kleinů budovalo trať, u Magdalenského mlýna je zajímavost, která tehdejší krumpáče a lopaty pamatuje a nestydí se za to – dvojmost, pod jehož horní klenbou vede silnice a pod spodní teče potok Jírovec přitékající od Jívové.

Někde tady kousek od jívovské zastávky, která svou podobou připomíná zmenšený horský hotel, pamatuju na stromě značku "Konec světa", tentokrát jsem si jí ale nevšiml, možná už ji sežral čas. Zato břidlicový lom je tu stále a za ním krásný kamenný most přes trať a kousek od něj stařičký portál Domašovského tunelu, do kterého se na 120 metrů koleje noří. No, neodolal jsem pokušení dostat most i tunel do jednoho záběru, ale nebudu to rozpitvávat (prostě nelezte na koleje, a když už sakra musíte, tak dbejte zvýšené opatrnosti, zrovna ten den nějakého nešťastníka srazilo u Olomouce pendolino...). 

To už jsme byli na dohled výhledu z vyhlášené skalní vyhlídky Malý Rabštýn, kde je povinnost se při cestě údolím zastavit a kochat se a kochat a kochat. A protože povinnost je povinnost, spojili jsme kochání se svačinou a vlastně se nám ani moc nechtělo zvedat a od toho nádherného výhledu na podzimní údolí odcházet. Občas ale studeně fouklo a to nás k pokračování v cestě popohnalo. Šli jsme ještě kousek výše po modré značce, známou trasu ke Kamenným proudům jsme ale brzy opustili, abychom po polozarostlé cestě sešli k silnici do Bělé.

Tedy k tomu, co z Bělé zbylo. Kamenný, zpola propadlý mostek přes potok, torza zdí někdejších chalup podél silnice, podstavce dávných křížů a zlomeček hřbitova, ke kterému ale stále vede krátká, ale půvabná lipová alej. Život v obci se kvůli zahrnutí do vojenského prostoru Moravský Beroun, později Libavá, zastavil v roce 1952. Tehdy zde žilo 111 obyvatel, kteří do dříve německé obce přišli po druhé světové válce. S Větráním jsme ani tedy nebyli poprvé, před časem jsme kousek od Bělé na trase z Města Libavé dopřáli tehdejší celkem pravidelné výletnici z Kolumbie její první sněhovou koulovačku... (Ahoj, Diano!)

Až do Domašova jsme pokračovali pěkně na sluníčku po silnici, kterou využívali vojáci k přesunům techniky od nádraží hlouběji do vojenského prostoru. Teprve tady jsme dosáhli nejvyššího místa na trase s výhledem na nedalekou Červenou horu a pak už jen klesali až ke stanici, o jejíž rekonstrukci už se tolikrát mluvilo, ale zatím si dál nese patinu času. Protože jsme na nádraží přišli s předstihem a že byl hezký den, doufali jsme, že hospoda u podjezdu bude otevřená a čas do odjezdu vlaku strávíme tam. Provozovatel přišel o tržbu za pár piv, limonád a káv, možná i za něco k snědku, holt jsme na zahrádce vytáhli zbytky vlastních zásob (a zmátli minimálně jednoho místního, který pojal podezření, že tedy musí být otevřeno). 

Pak už nadešel čas návratu na nádraží, od Bruntálu dorazil vlak a během chvilky nás provezl ještě jednou celým tím podzimně vymalovaným údolím a kolem půvabných oprýskaných nádraží a továren a ještě za příjemného sluníčka vyplivl na olomouckém hlavním. Stopětašedesátému Větrání nazdar a v listopadu zase na větranou!