11. srpna 2016

Hej, páni konšelé aneb Po zajímavých radnicích moravskoslezských – část třetí

Do třetice všeho dobrého, říká se. Třetí částí tedy zakončíme naše putování po zajímavých budovách, z nichž se spravují města a plánuje se jejich budoucnost. Ve druhé části jsme se věnovali radnicím vzniklým na přelomu 19. a 20. století v duchu nejrůznějších „novoslohů“, nyní se zaměříme na moderní radniční architekturu 20. století.

A začneme tam, kde jsme posledně skončili, u secese. V tomto slohu měl totiž na začátku minulého století na okraji historického jádra slezského Frýdku vyrůst komplex budov s kancelářemi okresních a městských úředníků. Frýdečtí radní se ovšem krátce po zahájení stavby rozhodli svoji část nerealizovat, a postaveno tak bylo pouze jediné křídlo pro okresní hejtmanství, do něhož se vlezla také oblíbená kavárna Habsburg, nyní Radhošť. Výstavba radnice na secesní budovu navázala až po téměř třiceti letech, ovšem v odlišném slohu. Dostala totiž podobu v duchu funkcionalismu, méně zdobenou, jednodušší, nikoliv však méně reprezentativní, což dokazuje sloupové průčelí stavby zakončené trojúhelníkovým tympanonem. Novostavba přitom respektuje rozměry a podobu staršího domu s nárožními věžemi, komplex, ve kterém dnes sídlí frýdecko-místecko magistrát, tak i přes odlišnost užitých stylů nepůsobí jako nesourodý architektonický slepenec.

Gahurova radnice ve Zlíně
Mnohem „rozháranější“ je zástavba náměstí Míru ve Zlíně, která v běhu minulého století zcela změnila tvář, když ze starých fasád zůstaly dvě poslední, přilepené na masu obchodního centra. Náměstí se ale přece jen může pochlubit jednou stavební zajímavostí, jak jinak – radnicí. Budova je to poměrně robustní, jednoduchá, až na sochu kováře a některé další detaily příliš nezdobená, přesto reprezentativně působící. Jde o jednu z prvních realizací architekta Františka L. Gahury, který dal později jako městský architekt moderní tvář celému baťovskému Zlínu. Nová radnice s předsazeným podloubím a vysokou střechou vznikla v letech 1922-24 na místě původního renesančního sídla radních, které v roce 1921 vyhořelo i se sousedním hostincem. Zlínští přitom po nové radnicí toužili už dříve, chtěli ji vystavět ke 40. výročí začátku vlády Františka Josefa I. Tehdy to však ještě nevyšlo...

Nej... radnice
Ostravský maják
V roce dokončení zlínské radnice se o něco severněji schylovalo ke stavbě dosud největší radniční budovy u nás, která se navíc může pochlubit nejvyšší věží. Kdo tipuje, že řeč nyní bude o Nové radnici v Ostravě, tipuje správně. Tamní radní hovořili o novém správním sídle rozvíjejícího se průmyslového města už před první světovou válkou, na obrátkách ovšem snahy nabraly s vytvořením tzv. Velké Moravské Ostravy, moderní metropole mezi Odrou a Ostravicí. Právě na levém břehu Ostravice se v roce 1925 začalo stavět podle společného projektu brněnského architekta Vladimíra Fischera a ostravských stavitelů Františka Koláře a Jana Rubého, dostavěno bylo o pět let později. Práce trvaly dlouho mimo jiné i kvůli nutným změnám projektu, které vyvolalo nestabilní podloží města. Bylo například ustoupeno od výstavby věže ze železobetonu, věž tak dostala lehčí konstrukci z oceli s měděným pláštěm, což ovšem pro turisty není až tak podstatné. Mnohem zajímavější je, že se na ostravský maják, jak se také 86 metrů vysoké věži přezdívá, dá vystoupat, resp. vyjet, a z vyhlídkové plošiny ve výšce 73 metrů je parádní výhled na moravskoslezskou metropoli.

Věž je nesporně největším magnetem pro oči, při příchodu k radnici se ale vyplatí sjet pohledem celé konstruktivisticky laděné průčelí s hlavním vstupem, zdobené čtyřmi sochami symbolizující čtyři hlavní odvětví v moderní Ostravě – hornictví, vědu, obchod a hutnictví. Před radnicí zaujme též nedávno instalovaná a mnohými nepříliš kladně přijatá socha Ikara (viděli už Ostraváci brněnského Jošta?). A než nastoupíte do výtahu ve věži (zdejší rychlovýtah byl ve své době také nejvyšší u nás), dobře si prohlédněte i mramorem obloženou vstupní síň a vězte, že mramorem a dalšími dražšími materiály se nešetřilo ani v dalších prostorách.

Od kulečníku k symbolu města
Symbol Českého Těšína
Přesuňme se ale už o kousek dál, k řece Olši, která je od roku 1920 hranicí mezi polskou a českou částí Těšína. Zatímco historické jádro s původní radnicí tehdy připadlo Polsku, českotěšínští radní se zprvu scházeli v jednom ze zdejších hotelů u kulečníkového stolu. Brzy ale bylo rozhodnuto o výstavbě vlastní radniční budovy a také nového náměstí, následovala architektonická soutěž, výkupy pozemků a konečně na jaře roku 1929 už mohli představitelé města zasednout v nových jednacích prostorách. Otevření radnice s novorenesančně pojatou fasádou je přitom chápáno jako završení výstavby města, na kterou Český Těšín získal od vlády nemalou bezúročnou půjčku. A radnici můžeme brát jako jakýsi symbol města i z turistického pohledu, nejen s ohledem na svoje umístění totiž ze zástavby města výrazně vyčnívá.

Novojičínská radnice
To v Novém Jičíně byste snad i radnici přehlédli, zvlášť když pohled na malebném náměstí strhává Stará pošta s arkádovým průčelím. Radnice si ovšem pozornost zaslouží, a to kvůli své podobě, ve které se mísí renesance s moderními přístupy a pohledy na veřejné stavby. Renesanční byla původní radniční budova ze 16. století, v běhu staletí však prošla různými přestavbami, také přístavbou druhého patra, současný vzhled je výsledkem stavebních úprav ze 30. let. A podle některých to není vůbec uspokojivý výsledek, ale nekvalitní a necitlivá práce. Ať už se vám podoba radnice zalíbí nebo ne, nejvýraznějším prvkem je neobvyklá hranolová věž s hodinami, pod kterou se prochází do Lidické ulice. Až tudy půjdete, zvedněte hlavu, z věže vás pozdraví kovboj, pardon, chodec s kloboukem, který má být symbolem svobody, přicházení a odcházení nových kultur.

Příborská pěst na oko
Také v nedalekém Příboře měli renesanční radní dům. Stál na západní straně náměstí, tam, co dnes stojí pěst na oko. Ano, pěst na oko. Toto označení připouštějí i samotné stránky rodiště Sigmunda Freuda. Když totiž stará radnice přestala příborské městské správě vyhovovat, strhli ji a na jejím místě vybudovali zbrusu novou, funkcionalistickou. A když umístíte funkcionalistickou stavbu vedle barokních a klasicistních štítů, na jejichž podloubí sice navazuje, ale má jednodušší fasádu s velkými okny a úzkou nárožní věžici s hodinami a navíc okolní zástavbu převyšuje, tak opravdu působí jako z jiné planety. Na druhou stranu je radnice, jejíž projekt vznikl v brněnské (a že v Brně se funkcionalismu dařilo!) firmě Stanislava Kučery a Jaroslava Turka a byl realizován v letech 1937-38, nepřehlédnutelná. A jako hodnotná stavba v městské památkové rezervaci je i kulturní památkou.

Hornické učiliště
Bývalé učiliště Korčagin (foto: foto.mapy.cz)
Na závěr našeho putování zavítáme do Havířova, a to přímo do středu sídliště vystavěného ve stylu socialistického realismu (sorely), který byl oficiálním uměleckým směrem v Sovětském svazu a jeho poválečných satelitech. Někdejší nejmladší město republiky sice oficiálně vzniklo v roce 1955, budova, v níž sídlí magistrát a dříve sídlil městský národní výbor, tu však stála ještě předtím. Přitom se můžeme dočíst, že při výstavbě města se pro samé horníky na úředníky zapomnělo. Tak jak to tedy je? Dnešní sídlo městské správy bylo vystavěno postupně v letech 1945-52 – nejprve vyrostly na pomezí Šumbarku a Dolních Bludovic internáty pro hornické učně a ty následně propojila sedmipatrová budova. Monumentální moderní komplex na půdorysu písmene H vešel do historie nového města jako Hornické učiliště Pavky Korčagina patřící pod Ostravsko-karvinské doly. V jeho podobě se mísí funkcionalismus s nastupující sorelou, tehdejší hodnocení tvrdí, že je budova málo socialistická - což však později hravě „napravila“ okolní zástavba. Jen dočasně byly do komplexu umístěny i úřadovny národního výboru, ale jak to tak bývá, dočasně se změnilo na trvale a městští úředníci zabírali stále více prostoru. V současnosti už tu učni nebydlí, ani se nevzdělávají, maximálně tak v knihovně, která v opraveném Korčaginu také našla sídlo.

A tady naše putování po zajímavých radních domech na Moravě a ve Slezsku definitivně končí. Možná jsem na některou obdivu a alespoň zastavení hodnou radnici zapomněl, ale řekl bych, že na ty nejzásadnější „kusy“ došlo. Pokud máte jiný názor, pište do komentářů pod článkem. A nyní již můžete, páni konšelé, nerušeně pracovat.

Není-li uvedeno jinak, je autorem fotek autor webu.



Žádné komentáře:

Okomentovat