6. března 2017

Cestou necestou z Kojetína k Tovačovu

Kojetín a Tovačov jsou dvě malá, na první pohled pro leckoho bezvýznamná středomoravská města. Pokud však hledáte klidnou a nenáročnou procházku na víkendové provětrání po týdnu v práci či ve škole, rázem se dostávají do jiného světla.

Obě hanácká města totiž spojuje zelenou barvou značená trasa, která na deseti kilometrech z kojetínského vlakového nádraží k tovačovskému autobusovému nádraží provede půvabnou krajinou v blízkosti soutoku řek Moravy a Bečvy. Trasa to sice není nijak zvlášť náročná, avšak v průběhu zjistíte, že název tohoto tipu na výlet nelhal a skutečně jdete cestou necestou. Několik desítek metrů totiž absolvujete po úzké pěšině mezi potokem a pletivem oplocenou oborou, o kus dál se i tato pěšina na chvíli ztratí rozorána a připomínají ji pouze zelené značky na kmenech stromů. Pak se objeví asfalt, aby ho v závěrečných stovkách metrů vystřídal štěrk a oblázky ze zdejších těžišť.

Nejstarší moravská synagoga
Ale pěkně na začátek. Totiž do Kojetína. Nebo vlastně ke Karlštejnu. Právě zmenšenina známého českého hradu je ozdobou kojetínského vlakového nádraží, na kterém zastavují v pravidelném intervalu rychlíky z Brna do Bohumína, takže dostat se sem není žádný velký problém. Už od nádraží můžeme sledovat zelenou značku, která nás zavede do historického jádra města, na zdejší náměstí, jemuž vévodí radnice s věží a secesní budova někdejšího zájezdního hostince U Zlatého křížku, kde kdysi pobýval a tvořil malíř Josef Mánes.

V současnosti tam najdeme informační centrum, kde zcela jistě prozradí, že stačí zajít do boční Příční uličky a rázem se ocitneme v někdejší židovské čtvrti, dnešní Husově ulici. Do Kojetína přišli Židé po vyhnání z královských měst v polovině 15. století a dodnes tu stojí synagoga, údajně nejstarší na Moravě. Nyní ovšem slouží českobratrské církvi husitské, kojetínskou židovskou obec totiž zdecimovali za druhé světové války nacisté.

Kde se vody kříží i štěrk těží
To jsme ale trochu odbočili od zelené trasy. Ta vede kolem mlýna k restauraci s malým zookoutkem a dále pak pěšinou mezi mlýnským náhonem a břehem rybníka. Pěšina ústí v rozcestí zvané Špalír, tady se opět vyplatí drobet uhnout z trasy, a sice do ulice Stružní, za jejíž venkovskou zástavbou při mlýnském náhonu se rozkládá židovský hřbitov, kde se pohřbívalo až do roku 1942. Podívat se na něj však lze běžně jen přes ohradní zeď či bránu v hlavní Olomoucké ulici.

Přes potok se dostaneme zpátky na zelenou a už jsme za městem. Civilizace je sice pořád takříkajíc za rohem, ale než se po kilometru dostaneme na asfaltovou cestu, můžeme si užít klidu přírody, kde si tiše plyne potok a motýli poletují nad květinami. Musíme ale dobře koukat pod nohy a na kmeny, cesta se tu místy ztrácí v rozoraném poli. Jakmile však vstoupíme asfalt, jen několik metrů od nás bude drobná zajímavost – křižovatka vodních toků, kdy jeden potůček podtéká druhý tekoucí v betonovém korytu. Podobnou křižovatku, avšak větší, uvidíme o kus dál v místě zvaném Valová – sifon.

V těchto místech se už budeme potkávat s cyklisty a zároveň budou naši cestu svírat dva vodní toky, z jedné strany zmíněný mlýnský náhon, z druhé samotná řeka Morava již obohacená o vody Bečvy. A brzy se přiblížíme obci Lobodice, kde se od rozcestí u plynárny stane trasa opět pěšinou, která navíc vystoupá na hráz u jednoho z tovačovských jezer vzniklých při těžbě štěrkopísku. Jezera nám odteď budou dělat společnost až k Tovačovu, za cvrčovským mlýnem už dokonce zahlédneme i věž tovačovského zámku. Od železničního přejezdu se to tu hemží rybáři a také štěrkem na cestě, který promasíruje naše chodidla.

Tovačov, tovačovský zámek
Po zhruba kilometrové masáži se ocitáme cíli cesty na dosah. Ještě posledních několik desítek metrů po upravovaném břehu Skašovského „moře“ a již jsme u tovačovského autobusového nádraží. Na autobus či odpočinek je ovšem brzy, zelená značka vede dále, pod zámecký areál k rybníku Kolečko. Areál zámku bývá denně do 18 hodin otevřený, určitě stojí za vidění. Vždyť právě v tom na oko bezvýznamném Tovačově můžeme najít nejstarší renesanční památku na sever od Alp, kamenný portál již zmíněné věže, zvané Spanilá, nedávno opravené.

Kromě zámeckého areálu, kde kdysi sídlil významný moravský šlechtic a právník Ctibor Tovačovský z Cimburka a který v současnosti pomalu prochází obnovou, pak v Tovačově můžeme nahlédnout na zdejší židovský hřbitov v ulici Podvalí, při němž se dochovala i obřadní síň.

Od hřbitova je to jen pár kroků zpět na autobusové nádraží, odkud se co chvíli můžeme dostat do Olomouce, Přerova, Prostějova či Kroměříže a vyrazit domů. Pokud však na autobus musíme chvíli počkat, přístřeší a občerstvení nabídne v těsné blízkosti restaurace s penzionem. 

P.S.: Pokud si chcete nejprve užít tovačovského zámku a poté jít vstříc vlaku v Kojetíně, můžete. Avšak záměrně radíme jít z jihu na sever, slunce vám nebude svítit do očí, nýbrž hřát do zad.

Žádné komentáře:

Okomentovat