Výhledy, párky a medaile zahájily na Velkém Kosíři nový ročník Větrání

Pod rozhlednou na hanácké velehoře Velký Kosíř jsme odstartovali nový, již pátý ročník Větrání. I přes předpovídaný razantní přechod z léta do podzimu na téměř třináctikilometrové putování s táborákem vyrazilo přes třicet turistů, a protože počasí nakonec byla mnohem přívětivější a třeba výhled z rozhledny byl díky tomu opravdu daleký, rozhodně neprohloupili.

Co si budeme namlouvat, vymyslet pátou variantu trasy na vrchol a pak zase dolů, tak aby se člověk neopakoval anebo opakoval, ale ostatní to moc nepoznali, dá trochu práce. Na cestu jsme se tak vydali z Čelechovic na Hané, kde jsme v minulosti jeden kosířský výšlap končili, a po jihozápadním úpatí Kosíře a za sledování žluté značky jsme si to zamířili k Čechám pod Kosířem. Jako kulisu pro úvodní fotky výpravy, která čítala i dva dětské kočárky (v jednom seděl historicky nejmladší větrač, nyní již o dva roky starší) a dva psy, jsem zvolil Růžičkův lom, součást vloni vyhlášené národní přírodní památky Kosířské lomy, které jsou chráněné kvůli výskytu teplomilné flory, některých chráněných druhů rostlin a živočichů a kvůli nálezům zkamenělin. Po cestě nemohli někteří větrači nechat bez pozornosti popadané ořechy, až to později vypadalo, že jsme je někde ztratili.

Z Čech vede k rozhledně ta nejprudší možná trasa na vrchol, takže zejména ti, co tlačili do kopce kočárky, se docela zpotili. Na vrcholu hořel oheň, rozhledna oproti loňsku byla otevřená a výhled opravdu skvělý, takže se každý za pot při výstupu odměnil po svém. Pozornost ostatních návštěvníků místa jsme vzbudili vyhlašováním nejaktivnějších větračů uplynulého ročníku, trojice těch nej byla oceněna nejen potleskem svých kolegů, ale na památku jsem jim na krky zavěsil medaile s motivem Větrání. Zároveň jsem představil návrhy tras pro 100. Větrání, které by se mělo uskutečnit 1. prosince tohoto roku. Kam se pojede, už si větrači rozhodnou sami...

Z Velkého Kosíře jsme se po vyhlášení, rozhlédnutí a snědení všech párků turisté vydali na menšího souseda Malý Kosíř. Jehličím přikrytá cesta lesem ke Slatinkám příjemně ubíhala, a tak jsme brzy stanuli před netradiční dřevěnou poutní kaplí sv. Antonína, která na Malém Kosíři vyrostla během letošního jara (rozestavěnou jsem ji zachytil tady). Někteří přitom byli na Malém Kosíři vůbec poprvé, ani o tomto místě nevěděli, a poutním místem byli překvapeni i ti, kteří na Kosíř vystoupali s Větráním vloni – tehdy tu totiž stál jen křížek s obrázkem, kolem kterého většina výpravy jen prošla.

Pak už nastal čas sejít do Slatinic, rozdat pamětní listy, chvíli v některé ze zdejších cukráren a restaurací počkat na vhodný spoj a odjet domů.

Na další Větrání se chystáme už tento pátek 28. září, v plánu je o něco náročnější výstup, a sice na nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů Kelčský Javorník. Potřebné informace najdou zájemci na stránce Větrání.










Komentáře