Se svými 418 metry není vrch Rampach kdovíjakým velikánem, v jinak rovinatém blízkém okolí Litovle je ale jednou z přírodních dominant a má své neodmyslitelné místo i ve zdejší lidové slovesnosti. To mimo jiné i díky prameni zvanému Svatá voda, ke kterému v minulosti putovali nemocní. A nyní, netradičně uprostřed týdne jako součást Sportovního dne Univerzity Palackého, i turisté na dalším z Větrání.
Na téměř sedmnáctikilometrovou trasu z Choliny do Litovle právě okolo Rampachu se se mnou vydalo jedenáct výletníků. A o zábavu jsme měli postaráno hned od rána. V Senici na Hané jsme totiž kvůli výluce místo motoráku museli sednout do stařičké karosy, jejíž řidič následně prokázal znalost trasy, když špatně odbočil, respektive vůbec neodbočil, a hnal si to přes Seničku (tam jsme
byli na podzim) dále do kopců, jen ne k tomu našemu plánovanému Rampachu. Když už pak přišel na to, že jede špatně, otáčel se s autobusem na malé křižovatce, nadvakrát nebo natřikrát, karosa hekala...
Do Choliny jsme nakonec šťastně dojeli a se zpožděním se tak mohli vydat na naši cestu. Prošli jsme cholinskou návsí, kde jsem upozornil na provoz Hanáckého muzea (do kterého se mnou ale před časem nikdo nevyrazil), na kraji obce jsme si alespoň zvenčí prohlédli novogotický poutní chrám a barokní faru a začali ukrajovat z pozvolného stoupání k lesům na Rampachu. K někdejšímu statku Cholinský dvorek to nebylo nijak daleko, navíc se otevřel pěkný výhled na Litovel, pak už se cesta výrazně zúžila a schovala se do porostu lesa. Tam nás brzy překvapila stylizovaná jeskyně se sochou Panny Marie Lurdské, místo zastavení poutníků jdoucích ke Svaté vodě. Na moment jsme se u ní také zastavili, pokračovali jsme však dále, i přes popadané stromy, které poslední dobou už k Větrání tak nějak patří.
Netrvalo dlouho a dorazili jsme ke studánce, nebyli jsme tu ovšem sami. Děti z okolních obcí tu zrovna měly studánkovou slavnost, kolem pramene tančila zřejmě paní učitelka jako lesní žínka a žáčci čistili koryto vyvěrajícího potůčku. Nechtěli jsme příliš rušit, a tak jsme jen udělali společnou fotku a pověst o zdejší zázračné vodě jsme si řekli až o něco dále. Poté jsme se dali znovu do kroku, brzy se před námi objevily domy Loučky, tou jsme ale jen rychle prošli a pokračovali dále do lesa směrem na litovelskou Novou Ves. Museli jsme totiž obejít funkční kamenolom, kde se lámal kámen ostošest, kvůli čemuž jsem následně i změnil další trasu – jít po silnici s projíždějícími a prášícími náklaďáky se nám ani trochu nechtělo.
A tak jsme se zastavili ve vedlejším zatopeném lomu, kde jsme si dali svačinu, jedna z turistek i vyzkoušela zdejší vodu – prý byla studená, ale v tom panujícím dusnu osvěžující. No nikdo jiný se do vody neodvážil. Ale když jsme prošli Novou Vsí a podél potoka pak blíže k Chudobínu, voda si nás našla sama, na chvíli totiž začalo pršet. Že by se ale ovzduší nějak výrazně proměnilo, to ne. V Chudobíně jsme si prohlédli zdejší zajímavosti, tedy zámek a tři kostely různých konfesí, díky kterým je tato vesnička výjimečná. Avšak jen do husitského kostela se dalo nahlédnout, katolický i pravoslavný byly uzavřeny a stejně tak zámek, který dříve sloužil jako hotel, poslední dobou ale patří asi jen pavoukům a další drobné zvířeně.
Pak už jsme se přehoupli do závěrečné etapy cesty, zbývaly poslední kilometry k Litovli, které jsme absolvovali po cyklostezce přes Sobáčov a Vísku, v Litovli jsme pak na chvíli sedli na zahrádku na náměstí a vyrazili do Olomouce a k domovům.
Komentáře
Okomentovat