Při plánování trasy z Bojkovic do Luhačovic to vypadalo na pohodovou zimní procházku. Kvůli vrstvě přemrzlého tajícího sněhu a občasného bláta jsme si ale nakonec docela mákli. Na druhou stranu nám přálo počasí a v příjemném teple slunce jsme si užili i pěkných výhledů.
Musím hned v úvodu podotknout, že naplánovat toto putování nebylo nijak složité – Bojkovice i Luhačovice leží na modré Cyrilometodějské stezce, které jsme se vzdálili jen v lese nad Přečkovicemi, kde chybělo značení, a tak jsme se nechali vést intuicí. Pravda, zamýšlel jsem od modré nějaké zacházky, například ke kapličce a památnému dubu na Hradské nivě nebo až do Rudimova, kde stojí roubená zvonice, v terénu jsem ale od nich upustil. Hned nad Bojkovicemi totiž sníh začal jasně dávat najevo, že nám těch třináct kilometrů nedá jen tak.
To už jsme nicméně za sebou měli návštěvu areálu novogotického zámku Nový Světlov, původně hradu, který střežil údolí řeky Olšavy. A také jsme si alespoň zvenčí prohlédli druhou dominantu Bojkovic, barokní kostel sv. Vavřince, který obklopuje hřbitov s několika drobnějšími kaplemi. Pak už jsme vystoupali nad město, z vyhlídky Vranovy Žleby se pokochali výhledem na městskou zástavbu s oběma dominantami a okolí ohraničené hradbou Bílých Karpat a po modré značce nabrali směr Luhačovice.
Zpočátku se šlo dobře, slunce hřálo do zad a vykreslovalo vrstvy mrak na obloze, neprošláplá stezka pokrytá mokrým sněhem a sem tam i malými ledovými překvapeními brzy ale začala unavovat. A to se nám do cesty položil ještě velký vodní příkop, jeden z místních potoků; železná lávka, která přes něj vedla, trčela o kousek dále do vody... To slečny, které se tu projížděly na koních, problém s jeho překročením jistě neměly. Nakonec i my všichni přešli relativně suchou botou. Zdržení u potoka a následně při hledání značky, respektive nejlepší cesty v lese, ale nevydrželi někteří rychlíci z patnáctihlavé výpravy, kteří se trhli a kromě jednoho jsme je toho dne již neviděli.
V Přečkovicích naší pozornosti neunikla pěkná, trochu neobvyklá kaplička s vysokou dřevěnou věží. My jsme zase neunikli pozornosti jednoho místního obyvatele, který si zrovna vyšel se psem a který nám ušetřil nějaké ty nervy, když nám poradil jít jinudy, protože cestu, kudy vedla modrá značka, nedávno rozjezdili lesníci při stahování dřeva. Takže jsme se sice vyhnuli blátu, ale stoupání sněhem nad Luhačovice se zdálo být nekonečné. Když jsme konečně dorazili na rozcestí Bílý kříž, to vám byla úleva. Za chvíli jsme se již z Karolinčiny vyhlídky dívali na slavné lázeňské město.
Cíl našeho putování tak byl na dosah, zbývalo jen sejít k zámku Serényiů a k nádraží (odkud zrovna odjížděl vlak s trojkou našich rychlíků, pokud tedy nestihli spoj ještě dřívější). Že ale odpolední slunce hřálo, mnozí z nás vyrazili i přes únavu ještě na procházku po městě a zdejších lázních, která původně v plánu nebyla, protože v Luhačovicích jsme byli s Větráním před rokem – viz report z předsilvestrovské výpravy 2017. Ale jak bychom mohli vynechat a nekoupit nějaké ty lázeňské oplatky domů, že?
Zpočátku se šlo dobře, slunce hřálo do zad a vykreslovalo vrstvy mrak na obloze, neprošláplá stezka pokrytá mokrým sněhem a sem tam i malými ledovými překvapeními brzy ale začala unavovat. A to se nám do cesty položil ještě velký vodní příkop, jeden z místních potoků; železná lávka, která přes něj vedla, trčela o kousek dále do vody... To slečny, které se tu projížděly na koních, problém s jeho překročením jistě neměly. Nakonec i my všichni přešli relativně suchou botou. Zdržení u potoka a následně při hledání značky, respektive nejlepší cesty v lese, ale nevydrželi někteří rychlíci z patnáctihlavé výpravy, kteří se trhli a kromě jednoho jsme je toho dne již neviděli.
V Přečkovicích naší pozornosti neunikla pěkná, trochu neobvyklá kaplička s vysokou dřevěnou věží. My jsme zase neunikli pozornosti jednoho místního obyvatele, který si zrovna vyšel se psem a který nám ušetřil nějaké ty nervy, když nám poradil jít jinudy, protože cestu, kudy vedla modrá značka, nedávno rozjezdili lesníci při stahování dřeva. Takže jsme se sice vyhnuli blátu, ale stoupání sněhem nad Luhačovice se zdálo být nekonečné. Když jsme konečně dorazili na rozcestí Bílý kříž, to vám byla úleva. Za chvíli jsme se již z Karolinčiny vyhlídky dívali na slavné lázeňské město.
Cíl našeho putování tak byl na dosah, zbývalo jen sejít k zámku Serényiů a k nádraží (odkud zrovna odjížděl vlak s trojkou našich rychlíků, pokud tedy nestihli spoj ještě dřívější). Že ale odpolední slunce hřálo, mnozí z nás vyrazili i přes únavu ještě na procházku po městě a zdejších lázních, která původně v plánu nebyla, protože v Luhačovicích jsme byli s Větráním před rokem – viz report z předsilvestrovské výpravy 2017. Ale jak bychom mohli vynechat a nekoupit nějaké ty lázeňské oplatky domů, že?
Komentáře
Okomentovat