Ani deseti kilometrů nedosahuje na délku potok Pilavka na Konicku od svého pramene k soutoku s říčkou Šumicí, navíc se drží opodál lidských obydlí, víceméně skrytý ve stínu stromů. Že by si ale nezasloužil více pozornost než konstatování "hm, potok", o tom nemůže být vůbec řeč. Podél celého toku Pilavky se totiž nabízí příjemná procházka, na jejímž začátku čeká u pramene na své vysvobození zakletá víla a na konci nad pěkným údolím pak stojí kaple svítící svou bílou fasádou daleko do krajiny.
14,9 km / mapa / okres Prostějov
Pilavka pramení v lese zvaném Březina jen kousek cesty od obce Hvozd, která leží na hlavní silnici z Litovle do Konice. Kolem lesa prochází modrá turistická značka KČT, přímo k vývěru je ovšem nutné sledovat šipky místního značení – ty neomylně po lesních cestách dovedou k jezírku, které se stalo oblíbeným výletním místem relativně nedávno. Ještě před třemi desetiletími nebyl pramen nijak zvlášť přitažlivý, pak se ale Waldemar Zatloukal z hvozdecké základní školy, rozhodl pro děti vytvořit ve zdejších lesích zajímavý cíl. U pramene usadil betonovou sochu půvabné víly Pilávky a vymyslel k ní i pověst.
Podle ní byla Pilávka nejkrásnější z místních víl a měla pečovat o zdejší prameny, studánky a potůčky. Jako nehodný víly jí přišel tento úkol, raději by jen tak tančila po lese nebo seděla na břehu a pročesávala si vlasy a obdivovala svoji krásu ve vodní hladině. Jednou když se z pole domů vracela parta mladíků, seděla smutná Pilávka poblíž cesty tak, aby si jí všimli. To se opakovalo několik dní po sobě, a až se k víle chlapci odvážili přiblížit, zavedla je hlouběji do lesa, kde je konečně pozdravil a slíbila tomu, kdo na místě pro ni vykope studánku a zároveň ve studánce najde prsten, že se stane jeho ženou. Chlapcům se víla, která se po těch slovech ztratila v lesním šeru, velmi líbila, a tak se pustili do kopání. Když byla studánka hotová, víla se znovu objevila, posadila se na břeh a začala si rozčesávat nad hladinou své dlouhé plavé vlasy. V tu se setmělo, spustil se strašlivý vítr a před vílou stanula stará čarodějnice a se slovy, že víla porušila zákony lesa a pro svou pohodlnost zneužil lidské plémě, ji proměnila v kus kamene. Z prokletí může být vysvobozena pouze o svatojakubské noci mládencem, který ve studánce nalezne prsten a víle ho navlékne na prst. A tak zkamenělá krasavice čeká...
Pověst v úplném znění si lze přečíst přímo u pramene a poté, pokud tedy zrovna nebudete ve vodě hledat prsten, můžeme vyrazit na cestu podél vodního toku. Ten, jak už bylo zmíněno v úvodu, se vyhýbá lidským sídlům, a stejně nás povede modrá turistická značka, kterou budeme sledovat po lesních pěšinkách a přes několik brodů. Jednu odbočku si ale přece jen uděláme, a sice u rozcestníku U Haček – jen kousek je to totiž k neobvyklému větrnému mlýnu, který stojí na kraji vísky Hačky. Mlýn tu původně stával už v první polovině 19. století, ten však před první světovou válkou vyhořel. Netradiční podobu tak objekt získal v letech 1922–23, kdy byl na zděnou budovu, v níž bylo mlecí zařízení (částečně dochované), osazen malý dřevěný větrný mlýn. Od roku 1965 slouží bývalý mlýn k bydlení a je běžně bez předchozí domluvy s majiteli nepřístupný, ovšem vždy si jej alespoň z cesty prohlédnout můžeme.
Budeme-li pokračovat po modré značce nablízku Pilavce, po dvou kilometrech přejdeme silnici z Ochozi do Rakůvky a ocitneme se u bývalého ochozského vodního mlýna a především v místě někdejších lázní. Prameny železité alkalické kyselky s příjemnou chutí tu prý kolem roku 1900 objevili tři studenti trávící zde léto, o jejích léčivých účincích se brzy mluvilo po celém okolí. Voda prý byla vhodná k léčbě chudokrevnosti, zažívacích potíží či tuberkulózy, a tak tu po roce 1925 rodák z nedalekého Laškova, doktor Josef Špaček založil lázně, nazývané svatého Antoníčka. Větší věhlas si ale nezískaly, prosperoval především hostinec s tanečním parketem vybudovaný z bývalého mlýna a ránou pro lázeňský provoz jistě byla druhá světová válka. Po ní léčebný provoz upadal, až na místě hlavní lázeňského budovy vyrostlo pionýrské rekreační zařízení. To už tu ale také nenajdete, před třemi lety byl opuštěný a vyrabovaný objekt zdemolován. Na dětské tábory se nicméně k Ochozi stále jezdí, jejich středobodem je turistická základna spravovaná olomouckým Domem dětí a mládeže, kolem které jsme prošli ještě před ochozským mlýnem. Jen kousek odtud pak narazíme na vodní pumpu, z ní ale ještě neteče pravá ochozská kyselka. Za ní musíme jít dále po toku, až v lese dojdeme k další, menší pumpě, u níž stojí i altánek pro posezení. Tady teče ona léčivá minerálka.
V těchto místech už nás provází nejen modrá, ale i žlutá značka – a právě té se budeme od rozcestí Ve Žlebě, nedaleko za malou vodní nádrží, držet i dále. Při rozcestí se nachází pomník čtyř místních obětí druhé světové války: partyzánů Františka Vychodila a Josefa Masného a Ludmily a Miroslavy Rozsívalových, které ukrývaly dva sestřelené spojenecké letce a zemřely v koncentračním táboře Mathausen. V místě fungoval dlouhou dobu, snad od poloviny 18. století, i vodní mlýn, dnes je objekt přestavěný a mlýnu nic nenasvědčuje. Naproti ale zaujme zčásti dřevěné stavení s četnými lidovými malbami v průčelí.
To už se dostáváme po asfaltové cestě do postupně se zahlubujícího Rakovského údolí. Trase se také říká Zabitá, podle staré pověsti tu totiž našel smrt jeden zeman ze zámku v blízkém Krakovci, který se strašně rád projížděl lesy na svém koni a ještě raději měl lov. Když ho popadla lovecká nálada, byl k neudržení. Jednou se v něm lovec probudil v neděli, když rodina děkovala Hospodinovi za jeho dobrodiní. Nedbal rady, ať počká na konec mše, a vyjel se svou družinou do lesa. Po chvíli zahlédl mezi stromy statnou laň a jako smyslů zbavený se pustil za ní, až se při pronásledování dostal na kraj prudkého srázu. Prudce strhl koně a vyletěl ze sedla. Mrtvého ho našla jeho družina až po nějaké době. Od té doby kolovala o místě zemanovy smrti nejedna zvěst. Jedni tu prý v noci slyšeli blížící se štěkot loveckých psů, jiní zase splašené koně a někteří dokonce divého lovce na černém hřebci, jak tudy dočista letí. Z vlastní zkušenosti ale můžu říci, že jsem žádný přízrak neviděl, naopak jsem si užíval zvuků zurčícího potoka a pohledu na místy odhalené skalnaté svahy. Jen ten asfalt byl trochu nudný a v poslední době i tady zaúřadoval kůrovec...
Od turistického označníku Rakovské údolí, při němž je i dřevěné posezení, je to už jen kousek k soutoku Pilavky se Šumicí, která pak zamíří přes Laškov do Náměště na Hané. Když stále podle žluté značky opustíme asfalt a překonáme brod Šumice, pozvolna vystoupáme ke vsi Krakovec. Hned u prvního stavení se ale "chytneme" zelené značky a od kapličky sv. Františka u místního kulturního areálu se vydáme po kraji pole ještě mírně do kopce. Nad soutokem říček tu totiž stojí kaple sv. Antonína Paduánského, prý snad v místě někdejší velkomoravské kaple. Barokní kapli, která sloužila i jako rodinné mauzoleum, tu nechal postavit Marek František Lubětič z Capelletu se svou manželkou koncem 17. století. Za reforem Josefa II. ale byla kaple zrušena a až do 20. století chátrala, teprve před druhou světovou válkou byla znovu zastřešena a po válce opravena. V současnosti je s bílou fasádou v krajině v okolí Laškova k nepřehlédnutí a zároveň je od ní pěkný výhled na Laškov, za nímž lze rozpoznat například masiv Velkého Kosíře.
Krakovec se může pochlubit také renesančním zámkem, chce to ale trochu fantazie a odstup, zámek je totiž v soukromém vlastnictví a ukrývá se za vysokou zdí. I přes ni jde ale (s odstupem) vidět, že zámek, který kdysi sloužil jako sklady a kanceláře, ale krátce tu pobýval a tvořil také malíř Josef Mánes, prošel nedávno rekonstrukcí, která mu vrátila důstojnou tvář. Při ohradní zdi zámeckého areálu stojí na návsi také malá kaple, na kraji vsi při silnici do Laškova pak další, mariánská kaplička a boží muka, také torzo smírčího kříže.
Do Laškova, kde je cíl tohoto tipu na výlet, od těchto drobných památek zbývá ujít nějaké dva kilometry. V obci, v jejímž středu se pár dřevěných medvědů přetahuje o rybu (asi), stojí za pozornost zejména původně barokní zámek na místě dřívější tvrze, přestavěný v 19. století pseudoklasicistně, v němž sídlí obecní úřad a na jehož nádvoří si nelze nevšimnout pamětní desky připomínající pobyt Františka Josefa I. při vojenských manévrech v roce 1887. A v létě se určitě vyplatí zamířit za osvěžením na zdejší koupací biotop, prý to stojí za to.
Pokud by se vám v Laškově nechtělo čekat na autobus nebo jste cítili, že další kilometry ještě nebude problém našlapat, můžete pokračovat Terezským údolím podél říčky Šumice do Náměště na Hané. O tomto údolí ale až někdy příště...
Komentáře
Okomentovat