Ještě než se však vrhneme na vzpomínání, musím připomenout, že propozice chystaného posledního Větrání roku 2021 najdete tady. První větrací semestr jsme v roce 2014 zakončili už v listopadu a přes zimu se pak nevýletovalo, takže na za první předsilvestrovskou výpravu se vydáme do roku 2015. Předcházel jí do větrací série nezařazený (vlastně už ani nevím proč) předvánoční výlet do Žulové a na Boží horu a směrem na sever, jen o kus blíže Olomouci jsme se vydali i o pár dní později. Z vlakové zastávky v Rapotíně jsme si to namířili nejprve k zámku ve Velkých Losinách, prošli kolem známé ruční papírny a poté již stoupali a klesali po opravdu lehce omrzlých kopcích přes Žárovou s dřevěným kostelíkem a Potůčník k Hanušovicím. Do paměti se vedle dojmů z krajiny a neustálého přelézání ohradníků otiskl například moment, když kolega slavící před Silvestrem narozeniny při chvilce oddechu u kaple v Horním Bohdíkově vytáhl z batohu veku a pikslu s pomazánkou a nabízel "skoro chlebíčky". Někde o kousek dál jsem pak na vlastní nohu testoval sílu ledu v kaluži a do Hanušovic šel s mokrou a zablácenou botou. A konečně v Hanušovicích byl v pivovarské restauraci takový nával, že jsme nejprve propadali skepsi, že po šestnácti kilometrech nebude odměna, ale nakonec jsme si zasloužený Šerák dali v šedivé hospůdce blízko nádraží.
O rok později jsme si před Silvestrem vyšlápli na Venušinu sopku u Bruntálu, ale byla to teda fuška. Už po vystoupení z vlaku ve Valšově jsme měli co dělat, abychom se udrželi na nohou, jaké bylo náledí, a když jsme vzali útokem stoupání od Slezské Harty, došlo mi, že vrstevnice na mapě při plánování trasy byly dost blízko sebe a že některým nejen starším účastníkům by to mohlo dělat potíže. Když jsme se ale vyškrábali nahoru, bylo už všechno fajn. Vylezlo sluníčko, vystavily se nám všechny jesenické hory v blízkém okolí a především jsme si na vrcholu Venušiny sopky udělali piknik, že by leckdo záviděl. Však nás také bylo 31, kromě stálých větračů i turisté z KČT Šternberk a snad každý něco přinesl – cukroví, klobásky, slivovičku... a nechyběl přípitek šampaňským na nový rok. A Lucka, tehdy nejaktivnější účastnice, dostala ke svým větracím kulatinám turistický deník se zmínkami o všech výletech, na kterých byla. Jen jsem to prý vedl trochu blbě, neprakticky, ale to už je věc druhá. Do Bruntálu jsme pak došli už za tmy, chvíli před příchodem do města nám ujel zvažovaný vlak, takže jsme si město prošli a pak dlouze odpočívali na nádraží do odjezdu dalšího vlaku na Olomouc.
S poslední výpravou roku 2017 jsme Jeseníky vyměnili za Luhačovice a Vizovické vrchy. Zatímco v Olomouci tehdy nebylo po sněhu ani památky, v Luhačovicích to hned po vystoupení z vlaku vypadalo na bílou pohádku. Tato představa se ale brzy ukázala jako mylná. Nikoliv však kvůli tomu, že by sněhu bylo málo, zároveň s ním ale leželo ve svazích nad lázněmi i dost popadaných stromů – a když jsme jich už dost na naší naplánované trase přelezli a stále byli "z nejhoršího uvnitř", museli jsme začít improvizovat a zajít si. Protože ale u přehrady vykouklo nad našimi hlavami sluníčko, tak to nebyla až tak zlá zacházka, navíc jsme si po pozdějším dosažení původní trasy mohli skutečně užívat té bílé peřiny všude kolem. Vlastně skoro všude, neboť než jsme se dostali k poutnímu místu Malenisko u Provodova, překvapila nás pěkně roztátá lesní cesta, nevybavuji si už, jestli jsme to všichni zvládli bez pádu, ale tuším, že ano. U poutního kostela jsme si při nejrůznějších dobrotách připili na spoustu výživných kilometrů v blížícím se novém roce a pak se zase vydali zpět k Luhačovicím, návštěvu pozůstatků hradu Starý Světlov jsme přitom raději vzdali, abychom pohodlně stihli vlak domů. Nakonec jsme stihli i okoštovat Vincentku. A nejen ji.
Zmíněné tři předsilvestrovské výpravy jsme absolvovali opravdu těsně před Silvestrem, tedy 30. prosince. V roce 2018 jsme ale vyrazili už o den dříve, takže bylo více času na následný odpočinek před oslavami příchodu nového roku. Nový rok ale tehdy zároveň znamenal i jakýsi větrací přelom – předsilvestrovský výlet byl poslední pod hlavičkou olomoucké fakulty tělesné kultury, odkud jsem v té době odešel, i proto bylo v názvu ukryté loučení. Po výživných Luhačovicích jsme se na konci roku vydali znovu do Jeseníků – popadaných stromů minimum, sněhu celkem dost, ale až ve výše položených úsecích trasy. A mlha! Ještě nad Jindřichovem jsme si pochvalovali, jak fotogenicky se válí v okolí, když jsme ale později vystoupali od Nových Losin ke Třem kamenům, k focení bylo jen mlžné šedobílo, výhled nula. Aspoň že na vrcholu bylo dost sněhu a měli jsme pocit, že jsme opravdu v zimě v horách. Nechybělo už obvyklé malé předsilvestrovské posezení a nějaké ty bublinky, dokonce jsem tehdy obdržel od KČT Šternberk čestné uznání za dlouholetou práci pro turistiku. Veselo pak bylo i po hodování, protože jsme si kousek zašli, když jsme ve sněhu přehlédli správnou odbočku, pro další turisty jsme ji raději pořádně prošlápli. Přibližování k Loučné nad Desnou, kde byl cíl naší cesty, s sebou neslo i proměnu příjemného sněhového peřiny v rozčvachtané cosi, z kopce do údolí jsme tak museli scházet opravdu opatrně. A sotva jsme došli, už jel vlak domů, takže jsme se nestihli ani projít ke zdejšímu zámku a už jsme dojmy a mokré boty probírali při uhánění po kolejích.
Na zatím poslední předsilvestrovský výlet jsme se v roce 2019 vydali do Moravského krasu. Co si pamatuju nejzásadnějšího? Že jsem během podzimu úplně vypadl z výletové pravidelnosti a při blátivém stoupání k Máchovu památníku mě děsně začala bolet záda. Dokud jsme z Adamova šli Josefovským údolím ke Staré huti a Býčí skále, bylo to krásné, pak jsem se ale stal pro skupinu brzdou a myslel, že nechám větrače jít dál po trase a sám se raději vrátím údolím zpět do Adamova. No nevzdal jsem, k Máchovu památníku se v bolesti vydrápal a pak už mi kupodivu bylo o něco lépe. A po nějaké chvíli se dala dohromady i poněkud roztrhaná skupina, takže k Blansku jsme kolem Výří skály a Čertova hrádku pokračovali ve svahu vysoko nad železnicí a řekou Svitavou zase pěkně pospolu. Tentokrát jsme si ale po trase nikde nedělali "sváteční stůl", ani moc nebylo kde a navíc bylo třeba chytit nějaký "šikovný" spoj domů, přece jen z Blanska do Olomouce je to vlakem vždy oklikou. Poseděli jsme tak chvíli v teple hospody na nádraží a pěkný nový rok si popřáli před vystoupením z vlaku v Olomouci, nebo možná až v nádražní hale po vystoupení. Pořád to ale bylo lepší než vloni, kdy jsme větrací sezonu ukončili kvůli covidu už v srpnu (i když na malou procházku jsme se v pár lidech vydali ještě před Vánocemi)...
Jakpak asi dopadne předsilvestrovský výlet letošní? To už za deset dní uvidíme... 29. prosince na větranou!
Komentáře
Okomentovat