Za sluncem na Kosíř a zase zpět do mlhy

Nepamatuji si, že bych někdy byl na Velkém Kosíři, proslulé to hanácké velehoře, co ji mám kousek od domova, sám. Ani při mé první návštěvě, kdy tu byl teprve základní kámen rozhledny. Po otevření vyhlídkové věže a nového posezení samozřejmě návštěvnost vzrostla a třeba při novoročních výšlapech je tu doslova hlava na hlavě. Když ale na svůj "novoroční" jdete až v půlce ledna a ještě hned po východu slunce, máte vrchol sami pro sebe. 

Krajinou pod Kosířem se ránem valila houstnoucí mlha, takže jsem vzdal zvažovanou cestu na pozůstatky hradu u Bílovic-Lutotína, protože bych dost možná neviděl ani na špičky vlastních bot. Další nížinné alternativy kvůli mlze také nepřipadaly v úvahu, zbyl tedy Kosíř, jehož cestičky by snad mohly vést nad mlhu. Je to sice výlet z kategorie záloh, ale v autobuse do Slatinic mi došlo, že poslední dva roky jsem chodil jen na Malý Kosíř, na Velkém jsem byl naposledy s větrači v době před covidem (viz report). 

Od slatinických lázní jsem nabral směr do ve všech ročních dobách pěkného údolí potoka Slatinka a pak po žluté značce dál stoupal místy, kterými jsem sice už několikrát šel, ale která v zimě vypadají tak nějak jinak. No a zatímco ještě kolem lázní se mlha snažila roztáhnout, do údolí už si netroufla a s přibývajícími metry výšky bylo jasné, že vrchol se bude koupat v ranním slunci. Zároveň to také podél mé cesty více a více připomínalo zimu a mrazivými krystalky obalené větve stromů a trávy jsem nemohl nechat jen tak bez foto povšimnutí. Srnky prchající před myslivcem jsem ale stihl zahlédnout pouze okem, nikoliv objektivem. A když přičtu ještě běžkyni, která se mě o něco později ptala na cestu k rozhledně, tak to byly jediné živé bytosti, které jsem od Slatinic potkal. 

Když jsem pak došel k rozhledně, zrovna jedna dvojice odcházela a pak nastala ta vzácná chvíle – byl jsem na vrcholu nějakých deset minut jen já sám. Napsal jsem vzkaz do vrcholové knihy, udělal pár fotek s modrou oblohou, poušklíbl se nad mlhou ve výhledu průsekem od rozhledny a vydal se dolů směrem k lomům. To už jsem potkal lidí mnohem více, přece jen už bylo kolem půl desáté, takže dědiny dole se už probudily. 

Trochu jsem doufal, že až sejdu k lomům na úpatí, že už mlha bude na ústupu. To jsem se ale pletl, od Čelechovic se roztahovala až ke starým sadům na okraji kosířského lesa. Do vln lomy rozryté Vápenice jsem ale vydal, i když se výhledy nekonaly – přestože i tady jsem byl několikrát, v zimě a v mlze mi tento podkosířský kousek země u Slatinek učaroval. Jenže jak sem neprosvítalo sluníčko, začínala mi být už docela zima, naneštěstí autobus mým směrem odjel z blízké zastávky před chvílí, takže nezbylo než domů pokračovat pěkně po svých. A přidat do kroku pro zahřátí. Ještě že z Lip to není přes Třebčín už daleko. Jen jsem tedy nemusel vidět tu hromadu suti na místě poměrně pěkného třebčínského domu – ještě na jaře jsem si jej fotil, v létě jsem byl bez střechy, to jsem doufal, že ji opravují... 























Komentáře