Mohl bych výlet malovat jen v růžových barvách, ale ráno jsem byl spíš do ruda. Nerad někam chodím pozdě, zvlášť když na mě před nádražím čeká 23 lidí a pes, kteří vyměnili svůj běžný pracovní / studijní program za špacír Pomoravím. Při plánování jsem schválně zvolil lokalitu takovou, kam se hravě dostaneme i při výluce vlaků. Jenže zrada přišla ze strany tramvají. Z přestupního místa momentálně nejedou, náhradní autobus staví o kousek dál a samozřejmě mi ujel před frňákem (nutno podotknout, že měl zpoždění). Další neměl přijet za nijak dlouhou dobu, ale ta kolona táhnoucí se až kamsi, tomu příliš nenasvědčovala. Naštěstí zafungovaly vyhrazené pruhy a já byl před nádražím jen o pět minut později. Ale o pět minut! Už jsem říkal, že nerad někam chodím pozdě? Ještě že už není potřeba se omlouvat, jak určují trendy současní vrcholní politici...
V Moravičanech jsme byli vlakem během chvilky, slunce vykukovalo zpoza mraků a dávalo nám znamení, že jsme si na vycházku vybrali ten nejlepší den týdne, odbyli jsme si rychlou prezenci / seznamku a po krátkém úvodním povídání o Pomoraví a Moravičanech jsme se vydali na cestu. První kilometry byly samá rovina. Nejprve k ústí "mé" Třebůvky do Moravy, na které jsem ale neupozornil a málokdo si ho všiml, pak po cyklostezce do Doubravice, kde nás přivítali slovy "Tolik lidí tudy snad ještě nikdy nešlo" a kde mají pěknou historickou kovárnu a také pumpu Jáji a Páji, těch kluků z večerníčku, neboť se tady narodil jeho scenárista Stanislav Havelka. Večerníčkovsky ale pumpa příliš nevypadá, navíc byla zrovna obložená přemísťovanými krabicemi...
O kousek dál v Mitrovicích nám pamětní kámen s vyznačením hladiny z povodní v roce 1997 připomněl, že bydlet v Pomoraví není vždy zrovna krása, a u Mitrovického dubu jsem musel přiznat, že se mi k němu nepodařilo nic zajímavého najít. Za vodní elektrárnou Nové Mlýny jsme ještě pár chvil šli podél Moravy, pak už jsme ale zelené břehy opustili a nepříliš vzhlednou "dírou" pod dálnicí D35 jsme vstoupili do Řimic, vesničky, se kterou je spojen biskup Gorazd, ten, který v kryptě schovával parašutisty po atentátu na Heydricha, a která se může pochlubit krásným pravoslavným kostelem sv. Ludmily.
K němu jsme ale neměli namířeno, naše kroky totiž vedly do svahu Třesína, k Měníku, kde v polích stojí kaplička sv. Cyrila a Metoděje, od které je parádní výhled na Mohelnicko. Ani jsem vlastně nestihl upozornit na všechno, ale na blízký Palonín, rodiště Stanislava Lolka, který v nedalekém Veselí kreslil lišku Bystroušku a dostal ji tak do světa, jsem nezapomněl. A ani na silnici, kterou částečně stavěli bratři Kleinové. Dál už nic, společná fotka a také první rozdaná Toffifee za správné odpovědi na kontrolní otázky (zároveň poslední, pak už jsem rozdával jen tak) a museli jsme jít dál.
Čekala nás totiž divočina vrchu Třesína, dominanty krajiny, která ukrývá Mladečské jeskyně. A nejen je. Vešli jsme v takový normální les, všude kolem hnědá a zelená a spousta švitořících ptáků, jak jsme ale sešli níže, z jedné strany hučela dálnice, ten zločin na zdejší krajině, a z druhé strany se zvedala skaliska, ze kterých tu a tam vyvěrají vody, které v kopci tvarují podzemní prostory. No, oproti rovině na břehu Moravy úplně jiný svět...
Půvaby, tehdy ještě nenarušené dálnicí, dokázali před lety ocenit i Lichtenštejnové, kteří vlastnili úsovské panství – a stejně jako v okolí Lednice a Valtic si chtěli zdejší kus pomoravní krajiny přikrášlit. A tak vznikla například Rytířská síň jako vyhlídkové a odpočinkové místo odkazující k antickým chrámům. Dodnes z ní zůstal stát jediný sloup, výhled dávno překryly stromy, ale odpočinout si tu lze. Vlastně je to třeba, když už sem člověk zdolá to stoupání. Polední pauzu jsme strávili zde, šlo přitom o poslední chvíle, kdy nás bylo přes 20. Někteří totiž záhy nabrali směr Mladeč a dřívější spoj ku univerzitnímu městu.
A další se zase kousíček od cesty k torzu síně vrhli do nitra kopce, do jeskyně Podkova. Kluzko bylo, ouzko bylo, netopýr si klepal na čelo, kdo ho to tam ruší, a já začal váhat, jestli jsme náhodou nevlezli do špatné díry – vůbec mi ta skalní chodba nepřišla povědomá, a to jsem tu už dříve byl. Stejného pocitu nabývali i někteří další podzemníci. Ale druhého konce jsme se šťastně všichni dobrali. Stálo to asi jen dvě rány do hlavy (resp. dvou hlav) a několik sklouznutí podrážek. A na druhém konci mi došlo, že jsem vlastně vždy do Podkovy vcházel právě tudy, takže jsem ji prvně šel v opačném směru, a proto mi nepřišla známá. Heuréka!
Pod Čertovým mostem víceméně prošli, bez řečí a mouder, odpojující se skupinka potřebovala včas doběhnout na autobusovou zastávku. Nechali jsme je v Mladči a pokračovali zase přes dálnici do jedné z nejvzácnějších lokalit celého Pomoraví – rezervací Hejtmanka a Vrapač, které chrání rozsáhlý komplex lužního lesa. Doléhající ruch dálnice přebil jiný vjem – vůně medvědího česneku, který byl najednou všude kolem jako nekončící zelený koberec s bílým kvítím, jehož hladina je narušována padlými kmeny ponechanými svému osudu. Voňavá oáza, nyní ještě bez komárů.
Vše ale jednou končí, a tak se i naše trasa chýlila do cíle. Brzy jsme došli na břeh Moravy a řeku a později jedno z jejích ramen, která Litovli dala přízvizko Hanácké Benátky, jsme sledovali až k nádražím. Další skupinka se odpojila na rychlejší bus do Olomouce, poslední udatní držáci ještě usedli na zahrádku zdejšího baru, aby výlet zakončili místním rezavým Moravanem a dorazili to Toffifee. Pak už jel kolem Melounek, rozuměj litovelsko-podkosířský motorák, následoval rychlý přesun do Červenky a následně do Olomouce. Zazvonil zvonec a dalšímu výletu v rámci Sportovního dne UP byl konec. Tak zase za rok!
Btw. poprvé se Větrání na Sportovní den UP konalo před deseti lety v roce 2016 na Bouzovsku a právě tehdy se poprvé větrala dosud nejaktivnější větračka. Tak ještě jednou tolik, Jani!
Komentáře
Okomentovat