Záložní vojenská nemocnice pro případ válečného konfliktu – to byl jeden z účelů, kterému měla sloužit ohromná kasárenská budova, známá jako Hanácká nebo Špitálská kasárna, která v letech 1838–1846 vyrostla v dnešní ulici 1. máje. Dodnes jde o největší objekt v historickém centru Olomouce, délka uličního průčelí dosahuje téměř 120 metrů. A dost právě i kvůli velikosti se pro bývalá kasárna v současnosti těžko hledá nové stálé využití.
Poslední vojáci budovu opustili v roce 2014, o tři roky později armáda předala Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Od té doby se uskutečnilo několik aukcí, které ale nového majitele nepřinesly, a mluvilo se mimo jiné o adaptaci na "superúřad", kdy by se sem sestěhovalo několik státních správních institucí, také třeba o umístění expozice Středoevropského fóra Muzea umění Olomouc nebo o možném využití Univerzitou Palackého. Opuštěná budova nakonec ožila až "díky" ruské invazi na Ukrajinu – zázemí tu našlo krajské centrum pomoci uprchlíkům.
Olomoucké Předhradí, tedy část města od dnešního náměstí Republiky až po Hradskou bránu, která stávala v místech hotelu Palác, bylo kdysi především církevním okrskem s řadou klášterů a rezidencí biskupa a kanovníků, později také s jezuitskou univerzitou. Mimochodem právě v této části města, v místech dnešní filozofické fakulty v Křížkovského ulici, stával stařičký kostel sv. Petra, při kterém bylo v roce 1063 obnoveno moravské biskupství. Když se ale Olomouc za Marie Terezie proměnila v bastionovou pevnost, i na Předhradí se to začalo více hemžit vojáky. Významným "vpádem" do církevního charakteru čtvrti byla výstavba
dělostřelecké zbrojnice.
Ještě výraznější zásah však přišel s reformami Josefa II. Tehdy mimo jiné došlo ke zrušení a odsvěcení starobylého kostela Panny Marie na Předhradí, který stál v místech dnešní městské knihovny na náměstí Republiky, a ke zrušení trojice klášterů na severní straně tohoto náměstí a v dnešní ulici 1. máje – šlo o kláštery klarisek, kartuziánů a augustiniánů. Všechny tyto stavby a jejich areály, vyjma bývalého odsvěceného kostela sv. Kláry, kde byla umístěna studijní knihovna, byly převedeny do správy vojska: z kostela Panny Marie se stalo skladiště, klášterní prostory měly sloužit pro ubytování vojáků, ale například u kartuziánů měla být zřízena vojenská pekárna.
Mimochodem klášter kartuziánů ve městě vznikl poté, co museli opustit kartouzu v Dolanech, kterou obsadili husité. Původně v roce 1425 našli bezpečí v jednom domě na Předhradí, ten však jejich potřebám nepostačoval a po roce 1437 tu vybudovali poměrně velký klášterní areál s kostelem Nanebevzetí Panny Marie.
Přidělené klášterní prostory, některé poměrně zchátralé, ale požadavky na ubytování vojska ani po částečné přestavbě a modernizaci neuspokojovaly a v roce 1804 se již uvažovalo o výstavbě nové kasárenské budovy. Krátce nato také začaly práce na proražení nové ulice mezi bývalými areály klarisek a kartuziánů (dnešní ulice Hanáckého pluku), která vedla k bastionu XIV – Špitálskému; při tom byla zmenšena "zavazející" přístavba bývalého kostela sv. Kláry, kterou se v současnosti vstupuje do Vlastivědného muzea. V té době také probíhala stavba nové vojenské pekárny (tzv. podkovy) ve zmíněném bastionu a byly zahájeny práce na základech nových kasáren na místě kartuziánského kláštera. Ty však byly brzo zastaveny. Zato došlo k ubourání části sousedního areálu, v němž dříve působili augustiniáni, tím se zvětšil pro uvažovaná kasárna stavební prostor.
V roce 1831 se olomouckým fortifikačním ředitelem stal Emanuel Zitta, který vypracoval návrhy na modernizaci pevnosti. V nich zmiňoval nejen předsunuté pevnůstky, forty, na
Tabulovém a Šibeničním vrchu, ale také potřebu výstavby dělostřelecké palbě odolné vojenské nemocnice přímo ve městě – vojenská nemocnice totiž fungovala a dodnes funguje v
klášteře Hradisko, mimo obvod pevnostních hradeb a v případě válečného ohrožení a zaplavení inundačního prostoru před hradbami by byla od města odříznuta. Jako vhodný prostor pro vybudování nemocnice Zitta navrhoval areál
Korunní pevnůstky. Když pak Zittovy návrhy posuzoval plukovník Camillo Vacani, označil jako vhodné místo pro záložní nemocnici prostor bývalého kláštera kartuziánů, kde se uvažovalo o stavbě nových kasáren. Po souhlasu Hlavního ženijního úřadu ve Vídni Zitta a Vacani dále rozpracovávali plány zmíněných tří objektů. A konečně na jaře 1839 s jejich stavbou souhlasil i císař Ferdinand I. Výkopové a trhací práce na staveništi se tedy rozeběhly naplno.
Výstavba Špitálských kasáren bohužel znamenala i definitivní zánik kostela Panny Marie na Předhradí. Zchátralý svatostánek, který byl již nějakou dobu bez zvonice, byl zdemolován a na jeho místě byl skladován materiál na stavbu kasáren. Co šlo přitom z kostela upotřebit, bylo také použito na stavbu kasáren i nového obilného skladu u kostela sv. Michala. Také došlo k úpravě ulice 1. máje a na druhé straně staveniště, v Koželužské ulici, musela stavebnímu ruchu ustoupit stará hradební věž z 15. století a porážka místního řeznického cechu.
Vliv na proměnu nejbližšího okolí ovšem není u kasáren to nejzajímavější. Nelze si totiž nevšimnout, že stavba stojí ve svahu a dvě podlaží jsou z pohledu z náměstí Republiky skryta pod zemí. Z toho důvodu byly kolem objektu vybudovány tzv. anglické dvorky, světlíky, které zajišťují přísun světla do spodních dvou podlaží a zároveň jejich odvětrávání. Dobře si je lze prohlédnout z ulic Hanáckého pluku a Pekární, pod ulicí 1. máje má anglický dvorek podobu klenutého větracího tunelu. Světlíky byly i na nádvoří, původně totiž byla spodní podlaží pod zemí i tady a na dvůr se projíždělo hlavními vjezdy z ulice 1. máje. K "odhalení" spodních podlaží a odtěžení prostoru nádvoří, do kterého by se vešla olomoucká radnice, došlo až později po dokončení stavby. Kasárna přitom byla budována jako pumovzdorná, mají tlusté zdivo, zesílené klenby i krovy střech.
Na jaře 1842 byly hotovy zásadní "podzemní" práce a započalo se s budováním tří podlaží, která se stala součástí podoby náměstí Republiky a ulice 1. máje. V létě následujícího roku již část budovy dosáhla finální výšky zdí, osazovaly se kamenné římsy a stavěly konstrukce pro osazení krovu. V roce 1844 byly dokončeny protipumové klenby ve všech křídlech budovy, stejně tak bylo již "pod střechou" jižní křídlo s fasádou do ulice 1. máje i severní křídlo a dokončena věž s kaplí sv. Jana Křtitele. Kompletně byly stavební práce hotovy v roce 1846. Spotřebováno bylo mimo jiné 14 milionů cihel a z nízké atiky nad uličním průčelím budovu chránili tři říšští orli, později vyměnění za dvojici lvů.
Dokončená Špitálská kasárna se stala útočištěm minérského a sapérského sboru, v roce 1847 tu bylo ubytováno 1800 osob. Kromě ubikací kasárna zahrnovala i stáj pro koně a vozovny, sklady dřeva, oděvní sklady, kantýny, ordinace lékařů, truhlářskou dílnu, školicí prostory nebo vězení. V běhu času se nejen střídaly vojenské útvary využívající kasárna, ale více či méně se měnil i jejich samotný objekt. Nejvýraznější změnou bylo už zmíněné odtěžení zeminy a odstřelení skály z prostoru nádvoří, ke kterému kvůli velké vlhkosti v prostorách spodních dvou podlaží došlo v roce 1856.
Pravděpodobně v roce 1872 do Špitálských kasáren přesídlil z Vídně 54. Moravský pěší pluk, zvaný též Hanácký, po němž byla kasárna v roce 1918 přejmenována. Hanácký pluk přitom kasárna využíval i po skončení první světové války a vyhlášení Československa, k původnímu pluku přibyli ještě legionáři – členové 6. československého střeleckého pluku Hanáckého, který vytvořili dobrovolníci v Borispolu na území dnešní Ukrajiny. Po spojení jednotek a začlenění do reorganizované československé armády zněl oficiální název útvaru 6. pěší pluk Hanácký. V Hanáckých kasárnách sídlil až do roku 1938. V tomto roce Olomouc mimo jiné oslavila 20. výročí bitvy u Bachmače, ve které bojovali legionáři Hanáckého pluku. Na jejich památku byla na budově Hanáckých kasáren odhalena pamětní deska. Nevydržela tu však dlouho, za německé okupace byla totiž zničena. Po druhé světové válce byla obnovena, stejně tak byla na průčelí osazena i deska na památku příslušníků Hanáckého pluku utýraných či popravených nacisty. Samotný Hanácký pluk byl sice po osvobození obnoven, ale záhy při reorganizaci armády zase zrušen.
Budova kasáren v 2. polovině 20. století pak stále více sloužila pro technické a administrativní účely armády. Vystřídala se tu například městská, okresní i krajská vojenská správa, rekrutační pracoviště, krajská ubytovací a stavební správa, správa vojenské dopravy, spojovací středisko, vojenský finanční úřad nebo vojenská policie, přičemž pro jejich potřeby byly prováděny dílčí úpravy objektu, jako stavební příčky, modernizace topného systému či elektroinstalace, a nezbytné opravy. Vznikla tu mimo jiné i velká společenská místnost nebo kino pro 80 diváků.
Pak ale přišel rok 2014, památkově chráněnou budovu opustila poslední vojenská pracoviště a později byla kasárna předána pro možné civilní využití, které se hledá dodnes – ale o tom už byla řeč na začátku tohoto textu. A na jeho závěr dodejme, že v průčelí najdeme ještě jednu pamětní desku, o které zatím nebyla řeč. Připomíná, že v Olomouci, ještě před výstavbou Hanáckých kasáren, sloužil maďarský matematik Bolyai János, zakladatel nauky o neeuklidovské geometrii. Odhalena byla v roce 2004 po vstupu ČR do Evropské unie.
P.S.: Další moje fotky z Hanáckých kasáren najdete zde.
Komentáře
Okomentovat