Sousoší svatého Floriána je památkou na zavražděného pána

Jmenoval se Jan Václav, žil v letech 1697–1765 a byl nejmladším z trojice synů Jana Přepyského z Rychemberka, který vlastnil městečko Ivanovice na Hané. Když otec Jan zemřel, synové se dohodli, že Ivanovice připadnou právě Janu Václavovi. Schopný, ale na poddané přísný mladý pán brzy panství vyvedl z dluhů a snažil se jej dále zvelebovat. Mimo jiné měl také rád umění a dal ivanovickému náměstí jednu z jeho dominant, vedle původně renesančního kostela sv. Ondřeje a zámku za rohem – sousoší, jemuž vévodí v nadživotní velikosti sv. Florián, patron hasičů, kominíků či kamnářů. Ke zhotovení díla oslovil sochaře Jiřího Antonína Heinze, který mimo jiné stojí i za mariánským sloupem v Uničově nebo za některými sochami v Olomouci, ten na mohutný podstavec zakomponoval ještě sochy sv. Václava, sv. Jana Křtitele a Anděla Strážného. Některé zdroje sice uvádějí, že socha sv. Floriána není Heinzovým dílem, ale že si ji Jan Václav Přepyský odněkud přivezl, jinde se zase píše, že sv. Floriána vytesal z kamene Heinz na rozdíl od ostatních soch sousoší – ale to není momentálně podstatné. 

Sousoší je především památkou na pána, který měl své tajemství a který zemřel násilnou smrtí, přímo na svém zámku. Nepodařilo se tehdy vyšetřit, kdo barona zavraždil, dochovala se k tomu však pověst. Vypráví, že když mladý Jan Václav dostudoval na olomoucké jezuitské univerzitě, vydal se na zkušenou do světa, poznat cizí kultury a naučit se jazykům. U italského Tridentu měl narazit na cikánský tábor, a když žebrajícím hodil nějaké peníze, nabídla se mu stará cikánka, že z ruky přečte jeho osud. Souhlasil a dlaň nastavil. Cikánka z ní vyčetla, že mladý pán pozná rusovlasou ženu a ta bude jeho neštěstím. Lépe udělá, když se vůbec bude vyhýbat lidem se zrzavými vlasy. 

Jan Václav na věštbu brzy zapomněl, věnoval se vzdělávání a cestování a po návratu na Moravu práci na zděděném panství, nahromadil slušné bohatství. Jen žena mu vlastně chyběla ke štěstí. Po třicítce se oženil s mladičkou Charlotou z Moravce, jejich svatbou ožilo celé městečko. Jenže Charlota měla zrzavé vlasy a o svatební noci se Janu Václavovi vrátila vzpomínka na cikánčinu věštbu. Charlotu vyhnal ze zámku, ta se měla uchýlit do kláštera (nebo podle některých zdrojů na selský statek v Bučovicích), v Ivanovicích ji už nikdo nikdy neviděl. A stejně tak se rozhodl schovat před světem Jan Václav. Se svými psy se zabydlel v pokoji pod zámeckou věží, dovnitř nikdo nesměl. Sloužící s ním komunikovali přes okno, stejnou cestou dostával jídlo. Poslední lednový den roku 1765, když vycítil, že se jeho čas chýlí ke konci, nechal si poslat pro purkmistra a úředníky, aby učinil ústní závěť. V ní označil nejen dědice panství, ale také slíbil nejbližším přátelům a chudým rozdělit své bohatství. Představitelé obce to vzali trochu na lehkou váhu, jako výstřelek podivína, který nevytáhl dlouhá léta paty ze zámku. Informace o jeho jmění se ale šířila mezi lidmi a někteří poddaní mohli mít na přísného pána spadeno... 

V noci z 11. na 12. září kdosi do zámku vnikl, zabil psy i Jana Václava a hotovost a vše cenné, co našel, si odnesl. V rukou barona s podříznutým hrdlem zůstal jako stopa chomáč rezavých vlasů, vyrvaný útočníkovi při zápase. Komu ale vlasy patřily, se nepodařilo vyšetřujícím objasnit. Podle některých svědků nešlo pouze o jednoho neznámého, ale celou tlupu. Mezi podezřelými byl rusovlasý myslivec, u kterého se našel při prohlídce větší obnos peněz, přiznání z něj ale vyšetřující nedostali, ani z potulného Žida, který byl taktéž zrzavý a zrovna se pohyboval okolo městečka. Přiznání nedostali z nikoho. 



Komentáře