Kterak jsme na Javornicku opět neprohloupili

Víte, co je špatného na Javorníku na Jesenicku? Z čistě turistického hlediska především to, že je sakra daleko a cestou do těchto severních končin a z nich zase domů strávíte půl dne. Na druhou stranu je pohled na zámek Jánský Vrch z ulic městečka vzácnější a výletem na kteroukoliv stranu od něj nemůžete nic zkazit. Jak jsme se ostatně opět přesvědčili, když jsme se sem s Větráním po několika letech zase vydali. Tentokrát na trasu z Javorníka mimo jiné přes zaniklý Annín do Velké Kraše. Slunce hřálo, lehký vítr ho mírnil, cesta příjemně ubíhala, jen ta hospoda, tedy odměna v cíli chyběla.

V ranním vlaku na Jeseník se nás postupně včetně mě sešlo dvanáct, jedna větračka dokonce vyrazila až z Břeclavi. Z dalekého jihu na daleký sever. Vlaku jsme si ale užili všichni do sytosti, dvě hodiny z Olomouce do Lipové, odkud naštěstí jel motorák podstatně modernější než po ránu vychlazený spěšňák, který kromě nás vezl na sever i desítky, možná stovky dalších turistů. Mně ale ten dvouhodinový chládek nijak zvlášť nevadil, aspoň jsem neusnul a mohl se kochat pohledem na krajinu, kterou jsem už dlouho neviděl.

A pak jsme konečně po třech hodinách byli v Javorníku. Někteří prý ani netušili, že takové město tady na severu existuje, a záhy byli příjemně překvapení, že je tu až na nějaké turisticky nepodstatné detaily, vlastně hezky. Nejprve jsme zamířili k nedávno zrekonstruovanému románsko-gotickému kostelíku sv. Kříže (zmiňoval jsem o něm dříve tady) a pak se poněkud roztrousili po nevelkém náměstí. Radnice, kostel, informační centrum v budově někdejšího soudu... Sešli jsme se zase až v zámeckých výšinách, kde vedle výhledu na město došlo i na to go kafe. Zámecké návrší ovšem nebylo vrcholem výletu, to by bylo po té dlouho cestě poměrně málo, i když sám vím, že prohlídka někdejšího zámku vratislavských biskupů, který se v podání Jaromíra 99 dostal na přebal mezinárodního komiksového zpracování Kafkova Zámku, stojí za to. 

Na prohlídkový okruh ale nebyl čas. Nejprve javorovou a poté kaštanovou alejí jsme pozvolna stoupali až k poutní kapli sv. Antonína. Když jsme tu byli před lety, vše bylo zahalené v mlze a nejvíce pak výhled z blízkých Čertových kazatelen. Nyní jsme si ale mohli v plné krásy užít jak kaple se studánkou, tak pohledu ze skalisek na hluboké Račí údolí pod námi. Na skalní vyhlídce samozřejmě proběhlo i skupinové focení, i já byl donucen se usmát do mobilního objektivu! Cesta dolů do údolí po kořenech a kamení byla poněkud náročnější na pozornost a kolena, ale ve zdraví jsme všichni stanuli před zdejším architektonickým klenotem, secesní Tančírnou, která díky úsilí nedaleké obce Bernartice a dobrodinců doslova povstala z trosek. 

Zatímco v Račím údolí, turisticky oblíbeném konci světa, se to jen hemžilo lidmi, na cestě k Uhelné, kterou jsme pokračovali v naší trase, jsme potkali jen pár hrajících si dětí a krávy polehávající na pastvině. Jinak ani živáčka, až v samotné Uhelné, kterou jsme ale vlastně jen "střihli na šířku". (A mimochodem zvažoval jsem, že ji mineme úplně a půjdeme o něco delší trasu přes téměř zaniklou osadu Zastávka, ale to by bylo časově už hooodně napjaté.) Ticho pak bylo i u zatopeného lomu Pelnář, kde několik rybářů mlčky čekalo na úlovek a kde nás udivil svou přeplácaností a kýčovitostí jeden ze zdejších rekreačních areálů. Po asfaltové polní cestě vedly pak naše kroky dále k Vlčicím, v jejím nejvyšším místě jsme za sebou měli polovinu devatenáctikilometrové trasy a jako drobnou odměnu výhled nejen zpět k Javorníku a do nedalekých polských rovin, ale i na pás rychlebských vrchů, který lemuje Javornicko, a na nápadné žulovské vrchy Kaní a Boží horu s kostelem Panny Marie Bolestné. 

Vlčice jsme opět jen tak trochu "lízli", stejně jako sousední Bukovou. Mezi nimi nám neunikl pozůstatek téměř zaniklé osady Dolní Les, k dochované kapli jsme si ale z časových důvodů nezacházeli. Zato zastávka v místech zaniklého Annína, poté co jsme absolvovali další více než kilometr po silnici z Bukové, byla plánovaná. A zatímco spousta fotek na internetu ukazuje zdejší kapli sv. Josefa z roku 1834, která se jediná z vesnice vedle trosek několika usedlostí dochovala, kaplička pomalu vzkvétá. Dali jsme si tu krátkou pauzu před posledními kilometry do cíle. 

Na nich nás chvíli doprovázely krávy na pastvině nad jedním ze zbořených statků, záhy jsme se ale museli rozloučit a uhnout po polňačce k dvěma větrným elektrárnám nad Velkou Kraší. Pod jednou z nich se krčí kaplička, která na svou obnovu teprve čeká, oprýskaná, bez vybavení, zarostlá, bez stropu... No do cíle naší cesty už mnoho nezbývalo, času ale bylo relativně dost, a tak logicky přišly otázky na nějakou tu orosenou odměnu. Dva odtrhlíci se vydali prozkoumat terén dál od nádraží, těsně před příjezdem se vrátili s nepořízenou, protože sváteční zavíračka. A stejně tak jsme nepořídili ani my, protože v blízkosti nádraží žádná hospoda, obchod nebo cokoliv, kde by člověk našel něco ke osvěžení po devatenácti kilometrech v nohou, zkrátka není. Jen stavebniny (či co to bylo za areál), kaple a pěkná, ale zchátralá vila na prodej. 

Nezbylo nám, než pokojně a pokorně počkat na motorák, který nás převezl na druhou stranu rychlebského hřebenu a v Lipové na nádraží jsme vybílili automat. Kdo si nic chlazeného nekoupil, prohloupil, protože zatímco ráno byl vlak z vnitrozemí vychlazený, ve vagonech do vnitrozemí bylo teplo a dusno k padnutí. A to ještě po trati přibývali další a další turisté, kteří scházeli z hor a chtěli také ze svátečního výletu domů. V samém závěru tak dostal výlet, kterým jsme zahájili desátý rok Větrání, nějakou tu kaňku, protože jinak byl prostě super. 

P.S.: Pokud vás zajímá téma zaniklých vesnic na Jesenicku a Javornicku, můžu vřele doporučit knihy Zmizelé Jesenicko, které seženete zde.