Před 140 lety, 4. března 1883, byl zahájen provoz na železniční trati z Olomouce do Čelechovic na Hané, jejíž stavbu iniciovaly cukrovary a další průmyslové podniky mezi hanáckou metropolí a hanáckou velehorou Velkým Kosířem. Nebudu se tu více rozepisovat o historii trati, zajímavosti z běhu času si můžete přečíst například v tomto článku. Musím se ale přiznat, že když mi jeden z větračů na posledním výletu říkal, že se má právě v Čelechovicích konat Regionální den železnice, na výročí našeho "podkosířského expresu" jsem si vůbec nevzpomněl a pochyboval jsem, jestli se nespletl. Nespletl.
K mým pochybnostem nicméně musím dodat, že v Čelechovicích staví motorák jen na znamení či požádání, nádražní budovu jsem nikdy neviděl otevřenou, a zatímco spíše chátrá, v těsné blízkosti přibyl jako úkryt pro cestující typizovaný betonový přístřešek. Koleje tu spočítáte na prstech jedné ruky a místa pro davy tu také zrovna není. Ale jak jsem se přesvědčil, Regionální den železnice s oslavou 140 let trati, po které už ale vlaky nejezdí k cukrovarům (například z čelechovického cukrovaru zbyl jen komín a výklenková kaple, která byla umístěna v ohradní zdi areálu), se sem v pohodě vešly.
Tahounem oslavy byl historický vlak vedený parní lokomotivou zvanou Rosnička, kterým se zájemci mohli krajem pod Velkým Kosířem svézt. Na všech místech po trati budil zaslouženou pozornost. Přímo na nádraží v Čelechovicích pak bylo možné vidět a doslova si prolézt stařičký motorák zvaný Věžák a nakouknout do Hurvínka (znáte z filmů Slunce, seno...) – oba tyto motoráky nesou logo Tatra. K vidění byla ale také třeba hasičská Praga RN. Otevřená byla nádražní budova se stanovištěm výpravčího a malým modelovým kolejištěm, uvnitř i ve stanech venku byly vystavené obrázky vlaků od dětí. Do toho hrála harmonika, polní kuchyně vydávala dobroty, mezi návštěvníky se proplétaly Hanačky v krojích a na bezpečnost šotoušů i náhodných kolemjdoucích, kteří vyhlíželi pendlující Rosničku, dohlížel prvorepublikový četník.
I já si na Rosničku počkal. Nejprve se ženou a dětmi v "naší" třebčínské zastávce, když vlak po první "obrátce" mířil k Senici. Podruhé jsem přešlapoval (a zdaleka ne sám) na poli nad Čelechovicemi u jednoho z oblouků trati, abych vlak posléze ještě stihl při odjezdu na Kostelec. A když jsem pak z Čelechovic přes kosířské lomy šel domů, měl jsem ještě možnost zahlédnout opravdu nevšední vlak, byly za Rosničku připojeny ještě i zmiňované motoráky nebo lokomotiva, která své starší parní kolegyni pomáhala do stoupání u Kaple. Ale už dost slov – vždyť mám hromadu fotek...
Komentáře
Okomentovat