Po roce se opět konal Sportovní den Univerzity Palackého a opět bylo jeho součástí i Větrání, leč oproti loňskému výjezdu do Palackého rodných Hodslavic v podstatně "úspornější" variantě. Trasu jsem totiž zvolil takřka na dohled rektorátu, jednak kvůli odpolednímu majálesu a jednak kvůli své nožní formě, která není ideální – z Mariánského Údolí přes kopec a les na Svatý Kopeček. Přesto (anebo možná právě proto) se našlo až 45 lidí, kteří by se mnou vyrazili. Nakonec jich ovšem bylo jen 23, s počtem zamávaly omluvenky kvůli práci i obavy z deštivé předpovědi, která se ale nenaplnila a vlastně bylo i docela teplo. Procházka tedy byla "na pohodu".
Trasa z Hluboček v údolí řeky Bystřice na Svatý Kopeček patří mezi ty nejstarší, které jsme s větrači kdy absolvovali – poprvé jsme ji totiž absolvovali během prvního větracího podzimu v roce 2014 (viz zde). Později jsem ji oprášil jako variantu jarního výstupu na Svatý Kopeček, aby se nechodilo každý rok jen poutní alejí ze Samotišek. Od té doby jsem ji šel i několikrát sám, ať už jedním nebo druhým směrem, naposledy vlastně poměrně nedávno. A možná i proto jsem na vycházce příliš nefotil zajímavosti či výhledy, jen víceméně pár snímků účastníků, ať mají důkaz, že v pracovní době sportovali. Dalším důvodem určitě bylo také to, že jsem se na vybraných místech snažil přiblížit jejich historii a soustředil se při pauzách v chůzi spíše na "moudra" než na focení. A co se těch "mouder" týče, jak už to tak bývá, některé povídání příliš nebavilo, zatímco jiní, zejména ti, co tudy šli poprvé, se ještě doptávali.
Naší první a jedinou zastávkou přímo v Mariánském Údolí byla kaplička a bývalé štoly u cyklostezky na Velkou Bystřici, kde jsem nakousl hornickou minulost Hluboček a vůbec údolí Bystřici a připomněl účastníkům, že sporák, který mají doma, dost možná pochází právě odtud. Po úvodní fotce vycházky jsme prošli mezi dělnickými bytovkami a nad současnými novostavbami, kterých stále přibývá, vystoupali vysoko nad údolí k Posluchovu. S výhledem na hradbu Oderských vrchů jsem zmínil, že do oněch míst se kvůli vojenskému prostoru Libavá nedá běžně podívat a oklikou jsem se dostal i ke vzpomínce již zemřelého bývalého rektora naší univerzity Josefa Jařaba z doby, kdy s velením sovětské posádky v Olomouci jednal o budovách pro univerzitu, načež na něj důstojník namířil zbraň...
V Posluchově naše skupina vzbudila takto ve všední den poněkud rozruch, prý co jsme to za skupinu a kam jdeme a že hospoda je zavřená. Za vískou jsme narazili na další univerzitní skupinu, měli jsme kousek cesty společné. Zatímco ale tyto kolegyně mířily k ohni pod radíkovskou televizní věží, já jsem svoji skupinu svedl u zdiměřské hájovny z cesty a upozornil jsem na desku upomínající na vysazení dubů u příležitosti výročí panování knížete Jana II. z Lichtenštejna, který je sice spojován především s Lednicí, ale vlastnil i lesní revír, jímž jsme právě procházeli.
To už jsme byli na dohled Radíkova, kde to zhruba tři kapky vypadalo, že by ty předpovědi, které strašily v předchozích dnech, mohly být pravdivé. Ale jak říkám, asi tři kapky. Nicméně naše skupina se drobet zmenšila: někteří se bez svačinové přestávky trhli, aby stihli podpořit své spolužáky na dalších akcích Sportovního dne UP, někteří si tu počkali na autobus, protože jim už porce pohybu stačila.
Cílem vycházky nicméně byl sousední Svatý Kopeček, kde jsem zmenšenou skupinu ještě vzal na vyhlídku před dům, kam jezdil básník, jenž miloval svět, Jiří Wolker, a kde jsem přítomné drobně vyzkoušel ze znalosti jeho epitafu. Zvažoval jsem i recitaci básně Svatý Kopeček (jako před lety!), ale k onomu žlutavému kostelu na hoře zelené jsme si raději rovnou došli. Bazilika byla poslední zastávkou na naší trase, pak už následovala jen zastávka autobusová a přiblížení se k našim univerzitním působištím...
Komentáře
Okomentovat