Ale popořádku. Je totiž třeba zmínit jeden postřeh, který mi hlodal v hlavě už při plánování trasy. To nebylo nijak snadné, protože po zářijových povodních byl v řadě lokalit vyhlášen zákaz vstupu do lesů anebo by mi prostě přišlo sprosté se v lokalitách, kudy se velká voda prohnala, producírovat se se skupinou na výletě – byť by možná nějaké naše cílové pivo a polévka přispělo někomu k obnovení živobytí. Když mi pak při zohlednění těchto důvodů padl na mapě zrak na Brno a Bílovice nad Svitavou, došlo mi, že to bude na den přesně po třech letech, co se sem vrátíme. V roce 2021 jsme přes Bílovice procházeli na trase ze Křtin a mimo jiné jsme vystoupali na tehdy čerstvě otevřenou rozhlednu U Lidušky (viz tehdejší report). Nakonec mi došlo, že se vlastně v tuto dobu nevracíme k Brnu poprvé – dříve v říjnu jsme putovali kolem Priglu i z Rajhradu k nedokončeným mostům tzv. Hitlerovy dálnice u Ostopovic. Mimochodem právě název rajhradského výletu jsem nyní zrecykloval – podzimní brnění je dobré, ne?
Výpravy k Brnu s sebou nicméně takřka pravidelně nesou úskalí spojená s dopravou. Někdo raději vlak, někdo autobus, který je v jihomoravské metropoli přece jen rychleji, až v Brně se vždy vidíme všichni pohromadě a odpoledne se sestava zase rozpadá. Busaři tentokrát na jihu byli s výrazným předstihem, protože náš vlak si 40 minut postál v Nezamyslicích. Čekali jsme, až z kolejí odtáhnou porouchaný jiný vlak, pak se na chvíli náš rychlík proměnil na osobák. No do Brna jsme dojeli později, než sliboval jízdní řád, naštěstí i ve státní svátek jezdí odtud osobáky k Blansku co půl hodiny, takže v Bílovicích, kde jsme začínali naši trasu, jsme vystupovali s nijak dramatickým zpožděním.
Modernizované bílovické nádraží připomínající, že právě tu byl druhý domov lišky Bystroušky, některým ze skupiny trošku zamotalo hlavu, ale netrvalo dlouho a z podchodů, ramp a peronů jsme se přece jen dali dohromady. Cestou do středu půvabného městečka nám padly do očí především hasičské zbrojnice – tu starou zdobí sgrafito ve štítu, vloni otevřenou novou pak mozaika sv. Floriána nad vchodem. Největší díl pozornosti nicméně patřil barevnému kostelu sv. Cyrila a Metoděje, který je už 111 let zdejší dominantou.
Ještě když jsme byli u kostela, byla obloha spíše šedá. Jak jsme ale postupně stoupali z Bílovic dále k Soběšicím, šedivo se protrhávalo a sluneční paprsky začaly čarovat v podzimních barvách krajiny. A bylo tepleji a tepleji, za chvíli jsme odhazovali bundy a mikiny. Jen ten výhled k Brnu se v tu chvíli poněkud kazil, jak se město halilo do slunečního svitu a zůstaly pořádně vidět jen Hády, na které byly z naší perspektivy paprsky už krátké. Příliš to ale nevadilo, protože jsme se stejně zaměřili na koně v ohradách podél cesty.
Kolem areálu jezdeckého klubu jsme brzy došli k hlavní silnici k Soběšicím, od které už nešlo přehlédnout rozhlednu na Ostré horce, náš další cíl. I když ne všichni se tvářili, že točité průhledné schody kývající se věže zvládnou ladně a stejně Petrov i Špilberk se daly v tom svitu spíše jen tušit. Pod rozhlednou jsem nicméně udělal chybu, když jsem poznamenal, že pokud dále půjdeme bez zastávky, ještě stihneme z Lesné šalinu, která nás včas doveze k vlaku domů. Někteří to vzali jako rozkaz, nasadili tempo a brzy zmizeli zbytku z dohledu. Ani by to nevadilo, kdyby šlo k sídlišti bez zastávky projít...
Ale to prostě nešlo. Slunce hřálo a prosvěcovalo les a údolí skrze zlatavé koruny stromů, tady socha s miniaturní hlavičkou Masaryka, tamhle skluzavka, která vyloženě volala po vyzkoušení, no a projít jen tak kolem kaple sv. Antoníčka, která stojí v místě zaniklé poustevny jednoho mnicha z nedalekého zrušeného kartuziánského kláštera a poblíž pramene prý léčivé vody? Prostě ne. Tady už jsem si řekl, že není kam spěchat, když je tak hezky, a další vlak jede za dvě hodiny. A tak zatímco "přední" polovina už si to svištěla k nádraží, já se zbytkem jsme se teprve drápali do svahu úzkou pěšinou zapadanou listím k sídlišti. Nahoře jsme omrkli autobusovou zastávku – zmenšenou Kaplického knihovnu, co se o ní kdysi uvažovalo v Praze, o kus dál jsme chvíli sledovali dovádění veverky a pak teprve Čertovou roklí kráčeli k točně, u níž nápis jasně hlásal, že tu nejezdí žádné tramvaje, ale šaliny.
Na České jsem už ze šaliny vystupoval sám se sestrou, která neznala zdejší divy jako pozoruhodnou jezdeckou sochu Jošta a její tajemství nebo neslušného mužíčka na kostele sv. Jakuba. Takže jsme se ještě prošli po centru a navštívili jakubský i petrský chrám. Pak už se přiblížil čas odjezdu našich vlaků, tedy zbývalo dojít na nádraží. Sestra jela jiným směrem a o něco dříve, takže do olomouckého rychlíku jsem nastupoval sám, sedl do kupé, otevřel v mobilu e-knihu... a najednou byla tma a Olomouc...
Komentáře
Okomentovat