Možná z toho začíná být nějaká větrací tradice, nějaké kouzlo Konicka – jak jsme nebo se máme mihnout blízko Konice, všechno je jinak. Před dvěma lety jsme nedojeli do Moravské Třebové, kvůli popadaným stromům nedojel do Dzbelu náš návazný motorák, a tak jsme to ve sněhové vánici střihli do kopce k tzv. Kundově kapli a pak dále už za lepšího počasí, ale vesměs po ledu do Skřípova, až jsme došli do Konice, kde bylo snad všechno zavřené, alespoň odtud jel vlak zpět k Prostějovu.
Do Skřípova jsme se podívali i tentokrát, ale jen v rámci okružní jízdy oním poledním autobusem. V plánu to ale původně vůbec nebylo. Namyšlenu jsem měl trasu z Horního Štěpánova přes les dolů do Šebetova a Knínic u Boskovic. Jenže spojení zpět k Prostějovu a Olomouci o víkendovém odpoledni rozumné neexistuje. A nerozumné, nebo spíš neekonomické časově i finančně, vede přes Brno či Českou Třebovou. Tak jsem hledal možnosti nahoře, ale ani tady mi to spoje příliš neulehčily, pro změnu kvůli své časové poloze.
Takže co? Takže jsme před osmou v Prostějově šoférovi autobusu zahlásili "Lipová", odkud jsme si to rovnou zamířili ke zdejšími hradu. Tedy hrádku. Špacírštejn, jak se mu říká, vybudoval z kamenů z okolních polí a zničených či rozpadajících se zídek v terénu zdejší obyvatel, pan Procházka. Dal tak vzniknout pěkné stavbě, které potěší děti i dospělé – a to vám říkám, mít více času, rozdělím naši skupinu na dva tábory, útočníky a obránce, a zkusíme dobývání hradu. V únoru by se samozřejmě nabízela bitva sněhovými koulemi, leč v současnosti nerealizovatelná, vždyť se nám pod nohama spíše prášilo.
Nicméně přes vykukující sluníčko a díky občasnému větru zimno bylo a i sníh jsme viděli! Polní cesta k Brodku u Konice byla pokrytá čímsi bílým a přemrzlým, minimálně jednou mi noha uklouzla, takže bylo dobré koukat pod nohy a nejen zkoumat, co všechno lze odtud vidět, jako například kostel a větrný mlýn v Jednově (tam jsme dříve už také byli) nebo brodecké větrné elektrárny. U kaple v Dešné, části Brodku, jsem upozornil na to, že jsme vlastně tak trochu v Sudetech, protože Brodek a několik dalších blízkých vesnic (včetně zmíněného Skřípova) byly do druhé světové války většinově německé a tvořily tzv. brodecký jazykový ostrůvek. Že jsem nepozoroval žádný údiv, to, že tento ostrůvek bývá někdy přiřazován k "mému" Hřebečsku, jsem si nechal pro sebe, a pokračovali jsme Brodkem až na náměstí. V kostele sv. Petra a Pavla ještě probíhala nedělní mše, pozornost jsme zaměřili na protější zříceninu usedlosti, jak jsem pravil, k nastěhování od března, jen nahodit fasádu. Nicméně beze srandy, množství opuštěných, chátrajících domů v Brodku mě překvapilo, i když chápu, život v těchto odlehlých končinách asi nemusí být pro každého. Budova školy, nesoucí již od "německých" dob jméno T. G. Masaryka, je ale opravdu pěkná a důstojná stavba.
Nedělní výlet jsem nazval Přes Babylon, podle vrchu, do kterého jsme pozvolna od brodeckého kostela vystoupali. Proč se kopec jmenuje zrovna Babylon, jsem se nedopátral, na starých mapách je označen také jako Pittnersberg. Na vrchu je vysílač, jestli je jeho úkolem mást jazyky, těžko říci. Nám se nic zvláštního nestalo a brzy jsme již přicházeli s předstihem větším, než mi vycházel (což je ta lepší varianta), do Horního Štěpánova, jehož dominantou je krásný, nedávno opravený kostel sv. Vavřince. Možná vás napadne otázka, když je tento Štěpánov horní, tak kde je ten dolní... Inu, to vymezení se prý váže vůči Štěpánovu u Olomouce, který má přece jen lepší polohu a dopravní spojení s okolím. Nutno ale podotknout, že Horní Štěpánov, i přes hospodu u kostela zavřenou patrně již delší dobu, na mě působil celkem přívětivě. Jestli to ale nebylo těmi novými fasádami kostela a hasičské zbrojnice...
No a to je konec. Oprášili jsme se, z točny se rozjel autobus, hned jsme mu způsobili drobné zpoždění, pak jsme projeli Skřípovem, kde nikdo nenastoupil, abychom za chvíli jeli Brodkem, kde přistoupila rodinka mj. s blonďatými modrookými děvčátky-dvojčátky, pozorování jejich vzájemného škádlení drželo některé z nás v bdělém stavu. Cesta byla totiž dlouhá a uspávající... Ptení, Zdětín, Lešany, Kostelec, zatáčka sem, zatáčka tam. A jak už to tak v Prostějově bývá (tradice podstatně starší než ta konická), návazný spoj na Olomouc odjel chvilku před naším příjezdem. A tak se ještě část výpravy prošla Prostějovem. Já tedy ne, protože mi bylo nabídnuto místo v autě, čehož jsem využil a můžu tak skončit, jak jsem začal: To vám ale byla rychlá procházka! Vždyť kolem 14. hodiny (a dříve než řada ostatních) jsem z Větrání doma ještě nikdy nebyl!
Komentáře
Okomentovat