S trasou napříč Ostravou jsem strávil u mapy spoooustu času. Snažil jsem se nějak rozumně propojit několik míst, na která jsem se chtěl podívat já sám, neminout přitom Dolní oblast Vítkovice, kterou chtěli navštívit někteří z větračů, a zároveň nebýt moc ve městě. No a vždycky mi to vyšlo nerozumně. Pak se mi ale poštěstilo jet do Ostravy "tak trochu pracovně" o měsíc dříve (důvod si říká Kaczi), a tak jsem si část chtěných míst prošel sám (a cestou na nádraží promokl na kost). Když jsem se vrátil, sedl jsem znovu k mapě, původní návrhy trasy proškrtal a nová trasa byla za chvilku hotová, zbývalo jen najít, jak se městem dostat na start, a těšit se na velikonoční cestu. Pravda, předpověď celodenního deště vyvolala v posledních dnech solidní dávku nejistoty a potřebu vymyslet nějaké mokré / suché varianty, ty ale nebyly nakonec třeba.
Nastal však časový posun, ostravská výprava totiž začala kvůli dvěma výlukám na trati se zpožděním – vlastně dvojitým, protože jsme jeli rozdělení do dvou vlaků. Chvilku pak trvalo, než jsme se dali na nádraží dohromady. Pak už jeden trolejbus, druhý trolejbus a už jsme byli v Michálkovicích u památkově chráněného dolu Michal. Spustila se párminutová přeháňka, během které jsme nakoukli za bránu bývalého dolu, "urazili" Petra Cingra alias sochu starého pána s vousy (opět raději nezabrušujme) a přešli přes parčík k trojici kostelů, z nichž by cenu za roztomilost rozhodně vyhrál ten pravoslavný, nejmenší z nich, původně katolická mariánská kaple, nyní chrám Narození přeslavné Bohorodice. Než jsme pak došli kolem přísně střeženého (psem, hlídačem i kamerami dle cedulí, leč neviděli jsme nic z vyjmenovaného) k mírnému návrší haldy Petr Cingr, nepadla už ani kapka. A tak mohl i ten havířský šnek pokračovat v cestě domů ze šichty...
Lesík na haldě držel vlhkost, takže jsme si během chvilky připadali spíše jako v deštném pralese, rozhodně ne v Ostravě. A to jsme tady ještě nemuseli zdolávat žádné převýšení, co by stálo za pozornost. Zato stoupání na vrchol známé haldy Ema, kterou tvoří hlušina ze tří (pokud jsem správně četl) bývalých dolů v okolí a která bývala nejvyšším vrcholem města, už bylo v tom dusnu jiné pošušňáníčko. Aspoň že to po dešti moc neklouzalo, a když jsme vyfuněli nahoru, mohli jsme si užít opravdu luxusního výhledu na tu prý černou Ostravu topící se v zeleni, s Beskydami dohlížejícími na to všechno zpovzdálí.
Skupinová fotka na Emě se nicméně ukázala být posledním momentem, kdy jsme ještě všichni byli pohromadě. Ještě při sestupu kolem výduchů plynů z útrob haldy jsme na sebe aspoň viděli. Co by se stalo, kdybych byl přísnější a třeba zařval jako lev? Zabralo by to a první půlka počkala na druhou? Nebo by kouřící, uvnitř prý hořící halda explodovala? To se nedozvíme. Nezařval jsem, nač prudit na výletě, že? S pomalejší polovinou výpravy jsme prošli Slezskou Ostravou, ze které moc starého nezbylo – a až doma jsem se třeba dočetl na webu o historické Ostravě, že tam, co jsme procházeli kolem pyramidových terasových domů, jaké jsou i v Olomouci na Tabuláku. Až by jeden řekl, že zůstala jen stará radnice, no a ten tank na památníku osvobození také není nejnovější...
Po nýtovaném mostě Miloše Sýkory přes Ostravici jsme přešli do Moravské Ostravy, kde z historické zástavby zůstalo podstatně více, včetně stařičkého kostela sv. Václava, obklopeného však vysokými novostavbami. U staré radnice na Masarykově náměstí mi ale po projití velikonočního jarmarku nezůstala žádná skupina. Byla, byla a najednou nebyla, mezi stánky jsem nikoho povědomého neviděl. Zpět na slezský břeh jsem se tak po chvilce čekání vydal sám, vždyť jsou dospělí a vědí, kam mají jít – ke Slezskoostravskému hradu, pak do Vítkovic a na vlak. U hradu, který nejprve vinou poddolování klesl a pak z něj kvůli různým záměrům zbylo jen málo původního, jsem narazil na rychlejší polovinu výpravy, která nečekala a už mířila do Dolní oblasti Vítkovice obdivovat staré vysoké pece, plynojem a další rezavé a cihlové objekty někdejší průmyslového, nyní kulturně-zábavního areálu. S pomalejší skupinou jsem mluvil po telefonu, že prý taky čekat nemám.
Tak jsem nečekal, ale po zběžné obhlídce hradu zvenčí jsem nezamířil podél Ostravice k Vítkovicím (ostatně byl jsem tu před měsícem), nýbrž k bývalému areálu Karolina, z něhož zbylo jen pěkné dvouhalí a někdejší elektrocentrála – super, že se pro ně našlo využití a také nepadly; zrovna se tu hrál nějaký turnaj v basketbalu. Zbytek areálu zabírají nové bytovky, kancelářské budovy a zbytečně velký obchoďák, na němž je podle mě pozitivní jedině ta lávka, z níž je pěkný výhled na Vítkovice a člověk je hned na nádraží Ostrava-střed, když chce už jet domů. K nádraží jsem došel ve stejnou dobu jako rychlejší skupina z Vítkovic, takže aspoň s částí rozpadlé výpravy jsem se ještě potkal a nejel domů sám, ještě jsme spolu stihli při přestupu na Svinově narazit na Čerňáka – nikoliv lázeňské, ale havířské oplatky černé jako uhel. I tak trochu chutnají. Že by byly zdravotní?
Každopádně z ostravského rozpadu, který nápadně připomíná rozpad brněnský, vyvodím důsledky a bude poučení z krizového vývoje a tak. Na dalších Větráních už bude disciplína, to vám povídám, holomci!
P.S.: Za celý den jsem nejvíce zmokl v Olomouci. Kvůli dvěma výlukám na trati. Tak doufám, že ty výluky aspoň k něčemu budou a jednou si je při další cestě do Ostravy budu chválit.
Komentáře
Okomentovat