Zase na haldě aneb Kterak jsme se vydrápali na hřebečský Měsíc

Týden poté, co jsem shlížel na Ostravu z kouřící Emy, jsem znovu stanul na haldě, tentokrát však mi milejší – ve výhledu totiž byla rodná Moravská Třebová. Do areálu bývalých dolů Hřebeč s haldou připomínající měsíční krajinu se původně cestou z Ostravy (a vlastně už i dříve) zatoužila znovu a v lepším počasí podívat jedna z větraček, takže když se naskytla příležitost, nadhodil jsem dotaz a během chvilky bylo jasné, že pojedeme ve čtyřech autem a kdo z nás má jakou roli. Trasu jsem si samozřejmě vzal na starost já – a byla z toho pěkná odpolední (ještě chvilku před odjezdem jsem byl v košili v práci) jarní desítka po Hřebečských důlních stezkách

Stezky zpřístupněné před patnácti lety připomínají hornickou minulost Hřebečovského hřbetu, provázejí po zdejších zajímavých místech spojených s těžbou uhlí, lupku i pískovce a jejich síť zasahuje do řady obcí v okolí, včetně Moravské Třebové, kde je přímo na zámku instalována menší geologická expozice. S Větráním už jsme tu několikrát byli, v různých ročních obdobích, posledně jsme tu dost zmokli a celkem promrzli a výhledy byly nic moc. Teď to ale bylo jiné, naprosto parádní, jarně zelené a prosluněné a ve čtyřech jsme si mohli dovolit i alotria, která by s větší skupinou opravdu nešla. Auto jsme nechali na parkovišti u Tety, známého hřebečského motorestu, a po přilehlé vyhlídce zamířili ke kostelíku, který stojí nad tunelem – a pak ještě příkopem přímo k portálu tunelu, abychom viděli, jak pěkně se kostelík nad tunelem vyjímá. 

Po staré silnici jsme se vrátili zpět k Tetě a už se drželi červené značky, která vede do hloubi lesa nejen po hřebenu, ale zároveň i po zemské hranici mezi Čechami a Moravou. Tímto úsekem jsem šel chvíli po otevření stezek a nutno dodat, že na některých místě se ten čas celkem podepsal. Třeba si pamatuji, že z prvního vyhlídkového altánu bylo tehdy opravdu něco vidět. Nyní už příchozí přemýšlejí o tom, proč se altánu říká vyhlídkový. Pěkný pohled ku Moravské Třebové, ale i na měsíční haldu v areálu pod námi nabídl o kousek dál průsek pro vedení vysokého napětí. A o další kousek dál pak mé kolegy překvapila vyhlídka Nad doly, k jejíž plošině trčící z prudkého svahu se musí sejít po schodech. A ty se navíc drobet houpou nad popraskanou opukovou skálou...

Z vyhlídkových výšin hřebenu stezka pokračuje prudkým úvozem k asfaltce nad někdejší štolou Josefka. K altánu u ní jsme se ale vůbec nenamáhali, pěšina k ní se tvářila dost zarostle. Rovnou jsme tak pokračovali k někdejšímu vstupu do dolu Gerhard, mezi stromy se objevovaly pod Strážným vrchem domy blízké Kunčiny a za ní pohraniční hory – snad Orlické, spíše Kraličák, dost možná Jeseníky – budu to muset ještě nastudovat. A také jsme se už přiblížili úzkokolejce, po níž se před rokem 1991 vozily vytěžené suroviny do šamotky v Mladějově na Moravě, teď se tu v sezoně vozí turisté. U Gerharda jsme byli i při posledním zdejším Větrání, stejně tak u rezavého potoka, který vytéká ze štoly odvodňující okolní šachty. 

Od rezavého koryta, které do prostoru vnáší pro les opravdu nezvyklou barvu, je to už jen kousek na haldu v opuštěném hřebečském areálu o něco výše, my to ale zkusili zkratkou. Vyplatilo se, ale teda snadné to tedy vůbec nebylo. Vyšlapaná cestička se brzy ztratila v hustých stromcích, dál jsme šli intuitivně a nakonec se přece jen ocitli přímo pod vysokým okrajem haldy. Zbývalo "jen" překonat jakési vyschlé koryto a vydrápat se na první z vln. Klouzalo to, snad i nějaká ku*** při tom padla, napětí a nadměrné pocení ale vzápětí vystřídala radost ze zdolání prvního hrbu. Hluboké vrásy v terénu ji sice ještě drobet naředily a náš výstup zdramatizovaly, ale úspěšně jsme dosáhli vrcholu a mohli se kochat výhledem odtud – z Měsíce... Ono dolů by to stejně dost dobře nešlo, takže jsme neměli na výběr a ta kochačka byla vydřená a zasloužená.

Když už se nám to tak povedlo, shodli jsme se na, že areál jen tak neopustíme, naopak jej více prozkoumáme. Povolené to z bezpečnostních důvodu určitě není a mluvit by se o tom taky asi moc nemělo, ale řekněme, že jsme nakoukli k troskám dříve velkého závodu, které pohlcuje příroda. Až když jsme se vraceli dolů k cestě, jsem si všiml pořádných rezavých hřebů natočených z fošen a trámků tak akorát na našlápnutí. Samozřejmě jsme mrkli na konečnou úzkokolejky a nahlédli přes mříž do Jihlavské štoly, v níž by snad v budoucnu mělo být muzeum, a pak už jsme po staré hlavní silnici stoupali k pověstmi opředené Stěně mrtvých a zpět k Tetě. 

Na vyhlídce jsme naše putování, dobrodružnější, než jsem plánoval, završili výbornými řízky s okurčičkou a pak už svištěli domů. Nikoliv po dálnici, to umí každý - ale hezky přes řadu míst, která už z Větrání také známe: Městečko Trnávku s Cimburkem, Chornice, Nectavu, Konici nebo Přemyslovice...

































Komentáře