Ještě ráno to ale v některých ohledech připomínalo listopadový první pokus, kdy jsme v dešti vzdali plánovanou trasu a zašli si jen k maletínským lomům. Všude kolem Olomouce se povalovala mlha, navíc osobák nejel úplně načas, takže v jakémsi oparu bylo i to, jestli v Mohelnici stihneme autobus do Svojanova, rekreační vísky uprostřed lesů blízko Mírova, kde naše dvanáctikilometrová trasa měla začínat. A také že začala. Dlužno dodat, že naše devítičlenná parta bez přehánění vnesla trochu života do ranního busu skákajícího po rozbitých cestách v mírovských kopcích.
První, co jsme ve Svojanově viděli, byla tabule s návrhem nového hotelu, který má stát na místě obdobného zařízení před několika lety strženého. Jestli stát opravdu bude, těžko říci, od listopadu se tu nic nezměnilo, za plotem se žádná stavba zatím nekoná, jen vížka původní stavby čeká na nové uplatnění v trávě, pro změnu na místě, kde dříve stávala kaple. Každopádně ne, tady si žádné ranní kafe nedáte. Nikde po cestě, ale to jsem neříkal příliš nahlas. Někdo ale dostatečně nahlas pronesl, že po trase zase není nic moc zajímavého...
To samozřejmě kecal, protože už po chvíli jsme ze Svojanova po silnici došli k tzv. Formanskému kříži, ke kterému ale do mokré trávy vyrazila jen menšina, zatímco větší zbytek skupiny by pokračoval dál v cestě. Což by ale pokračoval špatně, takže se ještě provalilo, že nevědí, kam půjdeme. No tak ale...! Zařekl jsem se, že jim nepovím, proč tu ten kříž je, když je nezaujal. Ale že nejsem sketa a někoho to možná přece jen zajímá, odkážu vás sem, kde jsem se už o kříži zmiňoval.
Kolem chatek a ve stínu lesa jsme pak postupně vystoupali až pod větrné elektrárny u Karlína. Tato část Gruny je kromě větrníků, od kterých je pěkný výhled na Hřebečovský hřbet a další kopce v okolí Moravské Třebové, zajímavá také tím, že přes ni vede původní státní, respektive císařská silnice z Olomouce právě ke Třebové a dále na západ (na jejíž stavbě se významně podíleli bratři Kleinové), a ve zdejší bývalé hájovně se před více než 200 lety narodila Anna Gläser z místního příběhu o lásce až za hrob, známého jako Annenruhe, který byl i zdramatizován ochotníky či zhudebněn písničkářem Petrem Linhartem. Příběh jsem větračům před někdejší hájovnou připomněl, čtenáři si mohou kliknout tady.
A pak přišla ta chvíle, kterou jsme už jednou na výletě zažili – museli jsme přeběhnout současnou státní silnici I/35. Sice jsem spoluputující připravoval na to, že dostat se na druhou stranu nemusí být snadné, a šum od silnice tomu pomyslně přikyvoval, nakonec to ale zabralo méně soustředění a sportovního výkonu než před pár lety u Gajera mezi Svitavami a Litomyšlí. Když jsme došli ke křižovatce, zrovna jsme "chytli" díru v provozu a během pár okamžiků jsme mohli pokračovat k osadě Žipotín "ztracené" v ďolíku mezi lesy. Mezi několika domy doslova září kaplička Panny Marie – jó, u ní by byla hezká fotka skupiny na pamětní list a na web, kdyby si na ni ale někdo vzpomněl...
Jenže to už jsme pod lesem postupovali ke Gruně, jejíž jižní okraj jsme vlastně jen tak lízli, a k pozůstatkům dávného hradiska či hradu Radkov, jehož tajemství ještě historici, archeologové a další odborníci ještě zcela neodhalili. Pro mě je zase záhadou, proč jsem k němu netrefil správnou cestu, když jsem tu byl už poněkolikáté. Ne, že bychom si nějak extra zašli, ale proti dochované mohutné kamenné zdi jsme se výškově ocitli jinak, než bývá zvykem. Radkovské hradisko snad ve středověku byl krátkou dobu opevněným městečkem, také strážním bodem u staré cesty do hanáckých rovin, nicméně dodnes zůstala jen ta zeď, příkopy a v zarostlé ploše ostrožny jámy po někdejších obydlích. Více jsem se o hradisku zmiňoval tady. Pod hradbou jsme chvilku spočinuli a konečně udělali tu skupinovou fotku, protože právě tady jsem si na ni vzpomněl. Že by to bylo místo zrovna šťastné, říci nemohu.
Před námi bylo už jen pár posledních kilometrů po silnici údolím Třebůvky, zacházka k torzu někdejšího Údolního mlýna se nekonala, protože větračům na zříceninu za kolejemi stačil jen pohled ze silnice a svižně pokračovali ku Radkovu. Slunce už doslova peklo, každý stín stromů na silnici byl jako požehnání, v dědině už se jich ale příliš nedostávalo. Zato místních bylo venku dost – někteří nevraživě koukali, kdo jim to fotí svatého před domem, jiným by člověk z očí vyčetl, jestli jim náhodou nechceme pomoct s tou střechou, protože oni už toho mají v tom žáru dost. No, nechtěli, naším cílem bylo stihnout motorák ze zastávky na okraji Rozstání, protože tady čilý ruch na kolejích rozhodně nepanuje...
A tak jsme Radkovem šli, šli, až jsme došli. Na kraji Rozstání, kterým jsme už kdysi také s větrači prošli, jsme si ještě vyfotili prase ze slámy a pak už se někde za kopcem začalo ozývat houkání vlaku, který nás přiblížil domovům. Tedy doufám, tentokrát jsem se totiž kvůli (ne)návaznosti spojů odpojil jako první už v Konici, kde jsem ještě stihl nanuka a omrknout nedávno opravené náměstí. Ostatní snad v pohodě dojeli, kam potřebovali...
Komentáře
Okomentovat