Do české části někdejšího Hřebečska, k Lanškrounu a České Třebové, jsme nezavítali s Větráním poprvé a rozhodně ne ani naposledy. Vždyť u lanškrounských rybníků jsme se větrali před deseti lety a od té doby se tam začalo budovat nové koupaliště a jistě se změnila i další místa, navíc v okolí stojí za návštěvu nedávno opravená rozhledna Mariánka a působivou krajinu slibuje údolí Moravské Sázavy u Albrechtic nebo přírodní rezervace Třebovské stěny chránící prudké východní svahy Lanšperského hřbetu, označovaného tady také jako Hříva. A jen pro zajímavost – Lanšperský hřbet geomorfologicky spadá pod Hřebečovský hřbet, jehož střední část mezi Moravskou Třebovou a Svitavami již máme celkem "provětranou" (ale také ne úplně).
Ale dost řečí, co teprve bude. Nyní jsme z vlaku vystoupili v Rudolticích (v Čechách), ano, tam, kde jsme před časem nechali tři účastníky jedné výpravy, protože došli na nádraží pozdě a my vlak neřídili. Hned dole ve vesnici jsme se museli malinko odchýlit od plánované trasy, protože v "naší stopě" hasiči prořezávali strom, ale brzy jsme již podcházeli železniční trať (kterou před polovinou 19. století budovali bratři Kleinové) a z polní cesty mohli přehlédnout panorama hřebečských kuest oddělených Třebovickým sedlem před námi.
Když jsme trať záhy podešli podruhé, potkali jsme se s císařovnou, totiž dubem Marie Terezie, který byl vysazen společně s několika dalšími někdy kolem roku 1740, aby poskytovaly stín lidem pracujícím na zdejších polích a zároveň místo pro odpočinek těm, kteří po cestách, které se tu křížily. Dost možná tedy pod ním o století později sedávali i dělníci od Kleinů, když pauzírovali při stavbě dráhy. A jistě pod ním ještě spousta lidí odpočívat bude, mají tu k dispozici i lavičku. My jsme ale ještě byli plní sil, pokračovali jsme tedy dále, stejně jako skupina motorkářů, kterým jsme uhýbali z cesty. Ti nevypadali, že by o kousek dál slezli ze svých strojů a kochali se stovkami bledulí ohlašujících ve vlhkém lesíku příchod jara.
Křehkou krásu květů kolem cesty o něco výše vystřídaly památky na dobývání přírodního bohatství člověkem. U damníkovské myslivny jsme nejprve nakoukli ke štole, v níž se kdysi těžilo černé uhlí, o kousek dál zase do kamenolomu. "Podezřelých" lokalit bylo kolem cesty více, také ale devětsilu a především vydatně vonícího medvědího česneku, kterému pak skupina věnovala větší pozornost. A pak císař! Po dubu Marie Terezie Kaiser Ahorne – památník upomínající na zasazení císařských javorů u příležitosti 60. výročí vlády Františka Josefa I. Jak ale výše při hřebenové cestě připustila naučná tabule, památník může být starší, než praví nápis na něm, totiž už z doby 50. výročí nástupu císaře na trůn, kdy byly první javory zasazeny. Popravdě jsem si ale vlastně nevšiml, jestli kolem památníku skutečně javory stojí, ochutnával jsem vodu ze zdejší studánky... Mimochodem zmíněná naučná tabule stojí u dalšího pamětní kamene, který dle nápisu upomíná na 50. výročí panování knížete Jana II. z Lichtenštejna, který patřil k největším tehdejším vlastníkům pozemků u nás – ale i tento kámen je prý o deset let starší. A pak se v tom vyznej.
Z hřebene nás čekalo dlouhé klesání lesem, ale příjemné, když si tedy odmyslíme to takřka neustále padající suché jehličí, jak vítr cloumal stromy nad námi. A pak také těch pár desítek rozbahněných metrů se zbytečky sněhu, když už jsme byli skoro u indiánů. Tedy v údolí Skuhrovského potoka s ohništěm a indiánským totemem. Ne že by tu teď bylo mrtvo, ale v létě se to v tomto pěkném koutě musí lidmi jen hemžit. My jsme to ale z údolí vzali nejkratší cestou do středu vesnice Rybník, tedy přes kopeček. S výhledem na zdejší kostel i k České Třebové, kam jsme měli namířeno. Ještě předtím jsme ale vzbudili pozornost místních psů a také lam, na vzteklé plivání z narušení sobotního rozjímání však nedošlo.
Poslední část naší cesty se víceméně držela řeky Třebovky, zelená značka, kterou jsme sledovali skoro celý den, nás vedla českotřebovskými ulicemi, které z vlaku nemáte šanci vidět. Paneláky, skály, drobnější domky, dům plný kývajících se figurek a konečně v Kobylím dole i vzácný Šlechtův dům s pavlačí z roku 1813 – historicky hodnotnější stavbou ve městě je snad jedině rotunda sv. Kateřiny a kostel sv. Jakuba, ale k těm jsme už nezacházeli. Přes náměstí jsme zamířili k vlakovému nádraží, které je všeobecně bráno jako středobod (a někdy i důvod existence města – ale to by pak mělo ve znaku okřídlená kola, a ne kohouta s pánskou hlavou, ne?), potkali se s poslední známou osobností, totiž Janem Pernerem, který hlavní trať projektoval, nasáli atmosféry nádražní restaurace a Slováckým expresem se nechali odvézt k domovům.
Komentáře
Okomentovat