Byl to nabitý víkend. Po sobotní výpravě na sever do Jeseníků v neděli následoval výlet na jih, k Hodonínu. Oproti cestě do Branné byl však tento komornější a klidnější. Sešlo se dvanáct turistů, polovina z nich měla v nohou necelých šestnáct kilometrů a nějaké to převýšení z předešlého dne v Jeseníkách. A před sebou další patnáct kilometrů...
Na Hodonínsku je ale čekala jen samá rovina na březích místních potoků a líně tekoucí Moravy, kterou tu prochází státní hranice se Slovenskem, a v podstatě jediné převýšení byly schody vedoucí na plošinu vyhlídkové věže návštěvnického centra Slovanského hradiště u Mikulčic. A pak několik schodů u sochy svatého Urbana v Moravské Nové Vsi, které měly v cíli cesty vést k minipivovaru. Ten se nám ale někde schoval.
Ale zpět na začátek. Trasa výletu vycházela z hodonínského nádraží a rovnou turisty zavedla do informačního centra, kde ale zrovna měli snad jen turistické vizitky, protože odpověď na vše ostatní zněla "bohužel...". Náladu to ovšem větračům nijak zvlášť nepokazilo a brzy už se kochali pohledem na dominanty města - kostel sv. Vavřince a secesní radnici (o ní něco málo více v
seriálu Hej, páni konšelé). Jen o několik stovek kroků dále si pak pořádný kus zorného pole zabíraly pro sebe komíny zdejší elektrárny, ovšem vesměs dámské osazenstvo se vrhlo na ostružiny při cestě a nějakou elektrárnou se vůbec nenechalo rozhodit.
Trasa sledující tu více, tu méně tok Moravy pak celkem svižně ubíhala, po krátkém temném lesním úseku se pak před větrači otevřel areál někdejšího velkomoravské hradiště, v současnosti nejvýznamnější archeologické lokality u nás, která dost možná ještě nevydala všechna svá tajemství. Ta odhalená ale celkem dobře návštěvníkům přibližuje. Snad jen zamrzí, že v původním návštěvnickém centru byla k prohlédnutí expozice věnována historii hradiště a zdejších vykopávek, soustředěná kolem objeveného dřevěného člunu, zatímco nové centrum nabízí v režimu bez průvodce v podstatě jen výstup na třicet metrů vysokou vyhlídkovou věž. Ale výhled je pěkný, to zase ne že ne. Kdo vystoupá nahoru, má jako na dlani celý areál hradiště a vidí také blízké Mikulčice a za zelenou hradbou lužního lesa třeba masiv Velké Javořiny.
Větrači si dle zájmu rozlehlý upravený areál hradiště prošli i "na vlastní nohy" a po společné fotce u sousoší sv. Cyrila a Metoděje se pak znovu ponořili do lesa. Ovšem nikoliv směrem k Mikulčicím, jak bylo původně v plánu, ale do sousední Moravské Nové Vsi. Cesta to byla jen o něco málo delší, po cyklostezce ale příjemně utíkala a zpestřily ji ještě zastávky u zatopené štěrkovny a lánu slunečnic. V městysu pak jednoznačně zaujaly uličky s vinnými sklípky – jak také jinak tady. Ovšem občerstvovací chvilka před odjezdem domů byla strávena o kus dále v hospůdce, nikoliv však té patřící ke zdejšímu minipivovaru, který je minimálně zakreslen na mapě; na ten jsme totiž vážně nenarazili.
Komentáře
Okomentovat