Zasněžený Hřebečovský hřbet ukázal kus své hornické minulosti

Po památkách na dřívější těžbu uhlí a především lupku na Hřebečovském hřbetu na pomezí Čech a Moravy vedla trasa druhé letošní větrací výpravy, kterou jsem nazval Zimní dolování. Zavítali jsme k portálům několika opuštěných štol, odhalili tajemství Rezavého potoka a v rámci možností si užili rozhledu ze zdejších vyhlídek.

Na osmnáctikilometrovou trasu vedenou po zasněžených a místy poměrně prudkých lesních cestách Hřebečských důlních stezek se se mnou vydalo jednadvacet turistů, vesměs od Olomouce, ale také třeba z Itálie či Kolumbie. Naše putování začalo na konci Koclířova, lánové vsi, v níž dodnes stojí spousta původních lidových stavení včetně tak zvaných vierkanthofů, uzavřených čtyřbokých statků, byť sem tam v dost zoufalém stavu.

Mezi posledními domy jsme odbočili z průběžné hlavní silnice a začali stoupat zasněženým lesním královstvím na hřeben, kterým v těchto místech prochází stará zemská hranice mezi Čechami a Moravou. Při stoupání jsme se ani nezapotili, ze strany od Koclířova, respektive Svitav se Hřebečovský hřbet zvedá pozvolna, zatímco k Moravské Třebové nebo Kunčině, kam jsme měli namířeno, zprudka padá. O tom se výletníci, kteří zde byli ve valné většině poprvé, přesvědčili záhy z vyhlídky Nad doly, která z příkrého svahu doslova visí. Nepříliš přesvědčivý byl ale, stejně jako na dalších vyhlídkách a na rozhledně, výhled do okolí, opar ho totiž kus zakryl, ale další vrcholy tvořící hřbet a nedaleká Moravská Třebová vidět byly.

Za neustálého doprovodu tabulek varujících, že se nacházíme v poddolovaném území, jsme se pak vydali do osady Hřebeč, kterou znají především motoristé – kvůli zdejšímu tunelu (nad kterým se tyčí novogotická kaple sv. Josefa) a hostinci U Tety, který ale o víkendu má zavřeno. To ale nevadilo, protože my sem přišli z jiného důvodu, a sice kvůli vyhlídce nad tunelem, ta totiž skýtá lepší výhled na okolí Moravské Třebové. Tedy pokud vám jej nezastře opar jako nám.

A tak jsme se vydali dolů, pěkně zprudka, úzkou namrzlou pěšinou v Boršovském lese, abychom se dostali pod most estakády, která přivádí auta ke zmíněnému tunelu. Ještě předtím jsme se však zastavili u hraničního kamenu upomínajícího na výše připomínanou zemskou hranici. Sestup všichni ustáli bez pádů a cesta od silničního ruchu pokračovala k Rezavému potoku, v němž po četných kaskádách protéká voda vytékající z opuštěných dolů. Jeho oranžové zbarvení v bílých zimních kulisách výletníky jednoznačně zaujalo, i když chemické vzorce vysvětlující jedovatost vody vysvětlují si asi málokdo zapamatoval.

Brzy se také objevila trať zdejší úzkorozchodné dráhy, po níž přes léto jezdí výletní vlaky, dříve však sloužila k dopravě vytěženého materiálu do nedalekého Mladějova, a hned za ní zazděný vstup do štoly dolu Gerhard. Po mírně stoupající cestě se pak výprava blížila opět do vrcholových partií hřbetu, místy se ukázala zmíněná úzkokolejka, studánky nebo třeba altán u dalšího z dolů, Josefky. Další naší zástavkou ovšem byla rozhledna na Strážném vrchu. Výhled z ní opět mohl být bohatší, kvůli oparu bylo vidět jen na sousední vrcholy a Kunčinu s Novou Vsí, vidět má být ale mnohem dál. To ale nikomu nevadilo, protože zaujala už samotná podoba rozhledny připomínající důlní štolu.

Od rozhledny jsme se pak znovu odhodlali k sestupu, jeho prudkost jsme pojali trochu jako olympijskou disciplínu (ostatně už předtím jsme byli svědky "krasobruslení" na namrzlé stezce), opět se to obešlo bez zranění, a tak jsme po krátké cestě po úzkokolejce (a lehkém zmatku s odbočkami) stanuli před portálem dolu Hugo Karel, kde lze i na krok nakouknout za železná vrata. Když jsme do tmy nakoukli všichni, vydali jsme se na poslední kilometry výletu. Ty již nevedly lesem, nýbrž Novou Vsí a Kunčinou, s letmým výkladem o zdejších zajímavých stavbách. A po krátkém zahřátí ve zdejším hostinci pak přišel čas na cestu domů.

Další termíny výletů Větrání najdete tady.





















Komentáře