V obklopení podzimně vlhkých a především vybarvených lesů na moravsko-českém pomezí jsme započali devátý větrací rok. Trasa naplánovaná přes Hřebečovský hřbet mezi Mladějovem na Moravě a Třebovicemi poblíž České Třebové sice neslibovala všeobecně známou zajímavost na každém kroku a navíc podle předpovědi počasí hrozil
, přesto se nás i se mnou sešlo čtrnáct a z více než sedmnácti kilometrů jsme si nic neukrátili, naopak jsme si ještě kousíček zašli. Když k tomu připočteme tašky plné hub a chvíli, kdy už to vypadalo, že zpoza mraků vykoukne i sluníčko, tak to byl nad očekávání pěkný výlet.
Tedy možná to vidím příliš pozitivně, přece jen jsem větrače zase po nějaké době vytáhl do svého rodného kraje a za každým druhým rohem jsem viděl malinko víc než ostatní. A třeba z hledání stop zaniklé osady Královec v kontextu aktuální
internetové anexe ruského Kaliningradu někteří zrovna nadšení nebyli – vždyť to byly jen kousky betonu v lese, navíc jsme chvíli předtím šli kus po rozblácené, traktorem rozježděné lesní cestě a zašpinili si boty do té doby téměř čisté tak, že bychom v nich mohli hned do divadla. Ale co už...
Cesta pod hřebečské hory, totiž do Mladějova na Moravě, byla po ránu celkem dlouhá, projeli jsme totiž motoráky téměř celou
někdejší Moravskou západní dráhu od Prostějova, a strávili tak ve vlaku přes dvě hodiny. Sotva jsme se pak po vystoupení na mladějovském nádraží protáhli, už část skupiny zmizela v budově pokladny zdejšího
Průmyslového muzea pro turistické vizitky. Nutno dodat, že prohlídka muzea ani jízda vláčkem, který odtud vyjíždí
po úzkokolejce, v plánu nebyly, tedy koupení takové vizitky je tak trochu podvod, že? Na schodech ke kostelíku jsem následně pořídil fotku skupiny a dědinou s několika pěknými původními roubenými staveními a bohužel dost zchátralou bývalou rychtou, jsme pozvolna začali ukrajovat ze stoupání do svahu Mladějovského vrchu. Na konci dědiny jsme se potkali s jednou z mašinek na zmíněné úzkokolejce, někde blízko ještě funěla do kopce parní lokomotiva, ale tu jsme jen slyšeli, neviděli.
Stoupání po dvou hodinách ve vlaku (a minimálně v mém případě ještě po měsíci a půl pracovního sezení u počítače) dalo docela zabrat. Někteří jsme se tak rozehřáli, že i když spadlo pár kapek (místo slibovaného deště, uff!), sundali jsme ze sebe nějakou tu vrstvu oblečení. Možná by jich dolů šlo ještě více, zhruba v polovině kopce jsme ale opustili žlutou značku a následovali značení
Hřebečských důlních stezek, za chvíli jsme tak víceméně po vrstevnici procházeli pod člověkem ohlodanými stěnami Červené hory, kde se těžila pro stavební účely opuka, ale také mladějovský pískovec, ze kterého jsou sochy na
olomouckém sloupu Nejsvětější Trojice, barokním sousoší zapsaném v
UNESCO. Když jsem se snažil nějak si lomové stěny vyfotit pro
web o Hřebečsku, skupina mi utekla; naštěstí jsme se ale znovu sešli na blízké silnici mezi Kunčinou a Dětřichovem, po které jsme pohodlně zdolali zbytek stoupání na hřeben.
Zatímco dosud jsme se pohybovali na moravské straně hřbetu, na hřebenu jsme se ocitli přímo na historické zemské hranici mezi Čechami a Moravou a nějakou dobu jsme po ní od dětřichovské hájenky dále kráčeli, neboť červeně značená trasa tu zrovna po hranici vede. Náš pohyb ale nebyl zrovna nejsvižnější, protože kolem cesty se to hemžilo houbami všech druhů, velikostí, barev a poživatelnosti a do sbírání se pustili skoro všichni. Až někteří i přehlédli dva (pravděpodobně) hraniční kameny, na které jsme narazili. Ještě jsme se na chvíli hlouběji vydali do moravských koutů hřbetu a od křížku U Zabitého jsme zamířili k Mladějovskému hradisku, místu, kde se kdysi rozkládalo slovanské hradiště a později ve středověku menší hrad, patrné jsou po nich dodnes jen terénní pozůstatky. Před nedávnou dobou tu také ještě stála dřevěná vyhlídka, v současnosti jde odtud něco vidět pravděpodobně, jen když opadá listí a není mlha. To jsme měli zrovna trochu smůlu...
Úvozovou přístupovou cestou jsme se vrátili zpět na hřeben a po zbytek výletu jsme už zanechávali stopy v Čechách. Vedly nejprve z lesa do Helvíkova, vesničky, na kterou běžně z dáli upozorňuje park větrných elektráren, ovšem ani ty tentokrát nebyly moc vidět. Ne ale že bychom netrefili, naopak omrkli jsme zdejší mariánskou kapli a moji pozornost upoutala i blízká bývalá rychta s dřevěnou pavlačí. A pro změnu my upoutali pozornost místních obyvatel, jedna paní proti nám i cosi nepěkného vykřikla. Záhy jsme však zjistili, že to bylo na kocoura, který se jí promenádoval na zahradě. I tak jsme ale pokračovali v cestě a prošli pod větrníky, od nichž jsem při plánování předpokládal daleké výhledy ku
Kozlovského hřbetu, které se ovšem kvůli mlze nekonaly, takže jsme si užili maximálně tak ruchu od točících se vrtulí. Také to zrovna začalo vypadat, že se sluníčko proklube mezi mraky, dost síly na to ale nemělo.
V Anenské Studánce jen zlomek nás projevil zájem o kostel sv. Vavřince, skupina postupovala rychle dál. Ještě že se hluboké údolí Lukovského potoka a následné bahnité stoupání ukázala jako brzdící prvky, takže do míst, kde do druhé světové války "žila" a chvíli po ní "přežívala" osada Královec, jsme dorazili pospolu. Fakt, že někdejší vesničku připomíná jen pár zarůstajících kousků zdí a turistický rozcestník, i když tu ještě patnáct let zpět stálo torzo kaple, nikoho moc nepřesvědčil v delším setrvání a při klesání k Třebovicím už jsme se zase roztrhli na několik menších skupinek a dohromady jsme se dali zase až na třebovickém nádraží. Rozlehlý rybník Hvězda, který je největším v okolí Svitav, ale nikomu neušel, však jsme také do Třebovic museli dojít po jeho hrázi. Zatímco ostatní zamířili rovnou na nádraží, kde marně hledali alespoň automat na kafe, s jedním z větračů jsme ještě rychle za viaduktem obešli centrum obce s empírovým kostelem sv. Jiří a pak už jsme taky dorazili k peronům.
Na vlak jsme dlouho nečekali a ještě jsme si s ním užili trochu dobrodružství, když v následujících Rudolticích mašinfíra zapomněl zastavit a musel se vracet, aby si mohli vystoupit cestující, co pokračovali na Lanškroun. Náš plánovaný příjezd do Olomouce to nakonec nijak neohrozilo, takže než padla úplně tma, byla většina z nás ze 130. Větrání celkem a prvního z devátého ročníku doma.
Komentáře
Okomentovat