Stražisko leží necelou půlhodinu motorákem z Prostějova po trati někdejší Moravské západní dráhy. Obec je sice poměrně roztáhlá a s částmi zvanými Maleny a Růžov stoupá po okrajových svazích Drahanské a Zábřežské vrchoviny oddělených od sebe právě říčkou Romže, trvale tu však žije jen něco málo přes 400 obyvatel, řada domů slouží k rekreačním účelům a některé už prostě jen chátrají. Nicméně je tu hezky a klid.
Na někdejším hradním kopci strážci dodnes zůstali. Jen to však nejsou vojáci ve zbroji, nýbrž Andělé strážní, kterým je zasvěcený barokní kostelík vybudovaný na místě ruin hradu, který byl poškozen za česko-uherských válek a později již neobnoven. Kostel tu nechal ve 20. letech 18. století vybudovat opat premonstrátského kláštera Hradisko u Olomouce Robert Sancius, jehož znak s letopočtem 1728 je umístěný nad vchodem do svatostánku. Kostelík na kopci nad obcí se stal regionálním poutním místem, od poloviny 19. století k němu návštěvníky dovedou zastavení křížové cesty v podobě čtrnácti kapliček s obrazy s výjevy z cesty Ježíše Krista na Kalvárii, které nechal vybudovat tehdejší majitel panství, brněnský továrník Karel Příza (také Prziza). Na hřbitově pod kostelem také vyrostla rodinná hrobka Přízových. Při stoupání ke kostelíku nelze minout také lurdskou jeskyni z konce 19. století. Hlavní pouť se na Stražisku koná první neděli v září, během roku tu pak jsou slouženy pravidelné mše, k nahlédnutí ovšem kostelík otevřený běžně není. Přes léto si odtud ani výhledů na obec příliš neužijete kvůli vzrostlým stromům, místo ale za návštěvu rozhodně stojí. A mimochodem Stražisko leží na trase moravskoslezské větve Svatojakubské cesty...
Vedle kostela nicméně stojí za pozornost ve Stražisku zdejší vily, v některých případech spojené s významnými osobnostmi. Jednu drobnou vilku pojmenovanou Šumná můžete zahlédnout mezi stromy ve svahu pod kostelem, možná by se mohla jmenovat i Nesmělá, jak se tam ukrývá. Naopak při silnici dále směrem na Maleny je nepřehlédnutelná vila, kterou sloužila jako letní sídlo profesoru Otto Wichterlovi, vynálezci gelových kontaktních čoček a silonu. I když sem prý zpočátku vůbec jezdit nechtěl, trávil zde nakonec každou volnou chvilku, měl zde přijít na řadu svých objevů a nápadů, které pak ověřoval v laboratořích, a nakonec tu i skonal. Vila, která je stále v majetku Wichterlových, kombinuje modernu s dřevěnými prvky, které jsou typické pro stavby inspirované německou venkovskou architekturou.
Tyto prvky se pak výrazněji uplatňují v kolonii zvané Zátiší za vlakovým nádražím, která vznikla na přelomu 19. a 20. století, kdy se ze Stražiska, i díky výstavbě Moravské západní dráhy, stala vyhledávaná rekreační lokalita. Hned na okraji kolonie (pomineme-li objekt Zátiší přímo u silnice) zaujme menší vilka s charakteristickým neomítnutým hrázděným zdivem a červeno-zeleno-žlutým barevným laděním pojmenovaná Pampeliška. Sem jezdil zejména v létě odpočívat herec Ladislav Pešek. Místní na něj vzpomínají jako na laskavého a přátelského souseda, který se zapojoval do zdejšího dění, mj. si tu zahrál i divadlo s ochotníky. Do Stražiska se přitom Pešek dostal díky své druhé manželce Zoře, která pocházela z rodiny původního vlastníka a stavitele vilky Ladislava Kaisera, ředitele pivovaru v Bedihošti u Prostějova. Současný majitel půvabnou stavbu postupně opravuje a využívá dále k rekreačním účelům.
V sousedství Pampelišky pak stojí další pozoruhodná vila zvaná Šárka, kterou si nechal postavit prostějovský architekt a stavitel Čeněk Venclík. Ten stojí mimo jiné za arkádami na prostějovském hřbitově a jeho stavební firma se podílela na řadě budov ve městě včetně Národního domu či sokolovny. Vila Šárka zaujme nejen hrázděným zdivem, dřevěnou lodžií a verandou s vížkou nebo řadou řezbářských detailů, ale také nápisy: "Komůrko tichá v stínu lesa, buď kobkou mou, zde duše plesá" a "Kdo jednou seznal kraje naše ryzí, ten rodu svému již se neodcizí". Podobně si původní tvář víceméně zachovává i protější vila s dominantní věží.
Zato někdejší vila manželů Karla a Karly Vojáčkových, která stojí na konci vilové uličky a pod kterou je taktéž podepsán Čeněk Venclík, prošla v běhu let modernizací a rekonstrukcemi, kterými původní podoba domu výrazně utrpěla. Deska připomínající významnou prostějovskou dvojici mecenášů naštěstí v průčelí zůstala. Karel Vojáček byl lékárník a na konci 19. století druhý český starosta Prostějova, který dbal na modernizaci a rozvoj města. Oporou mu byla manželka Karla, která byla zapojená do ženského hnutí a mimo jiné se zasloužila o zřízení pokračovací školy pro dívky, ale také například o vybudování sirotčince.
Karla Vojáčková přežila svého manžela o šest let, přičemž poslední roky života trávila právě ve vile na Stražisku. Před svou smrtí v roce 1905 odkázala část jmění například na podporu prostějovských škol či výstavbu Národního domu, před kterým byl později odhalen pomník manželům věnovaný. Především ale odkázala vilu na Stražisku s přilehlým pozemkem a dalším finančními prostředky prostějovským sirotkům. Jejím přáním bylo vybudování prázdninové osady pro chudé a potřebné děti. A toto přání bylo brzy (ovšem za četných diskuzí) naplněno a táborová "feriální" osada byla v roce 1907 otevřena. Její provoz zčásti hradilo město, zčásti dary od dobrodinců, později byl zřízen i spolek na podporu osady, který pořádal různé kulturní či vzdělávací akce. Za druhé světové války osadu navštěvovala německá mládež, po válce pak došlo k některým úpravám a za pobytem sem přijížděli i studenti z Koreje, Mongolska nebo Vietnamu. V 60. letech minulého století pak areál provozoval Československý červený kříž. Na přelomu tisíciletí už chátrající budova se zázemím někdejší osady naproti vile Vojáčkových vystřídala několik majitelů. A pokud sem zavítáte v současnosti, nemůže vám uniknout probíhající rekonstrukce.
V běhu let se přitom notně rozrostla i celá kolonie za nádražím. V blízkosti historických vil stavěných v druhdy módním alpském stylu s prvku secese vyrostla řada dalších rekreačních a zahrádkářských chatek, které ale z většiny ničím zvláštním nevynikají. Nedaleko od Zátiší pak bylo vybudováno dodnes oblíbené koupaliště, jehož otevření se v roce 1971 zúčastnil mimo jiné i profesor Wichterle...
A vůbec už jsem říkal, že je na Stražisku hezky a klid? A že návštěvu obce můžete spojit s procházkou po okolí? Například k novogotickému zámku či větrnému mlýnu v Přemyslovicích anebo k dalšímu větřáku v Jednově, kde u kostela teče pramen, u kterého měli kdysi křtít Cyril s Metodějem, či si rovnou vyjít až do Konice, jako jsme to před časem udělali s větrači. Anebo jen tak si na chvilku vyjít mezi poli a lesem k Suchdolu a zase zpátky (třeba takto), když není moc času anebo sil...
Komentáře
Okomentovat