Co bych zapíral, mým záměrem bylo na chvíli zmizet z rozpálené Hané, byť tedy před šestou ranní, kdy jsem vycházel z domu, ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo přijít další tropické odpoledne. Když jsem o nějakou hodinu (spíše dvě) později vystupoval v Ostružné, slunce z vymetené oblohy už sice rýsovalo ostré stíny, ale teprve se roztápělo. Podíval jsem se, co je tu nového od doby, kdy jsem tu byl naposledy (tak třeba hasičárna nebo opravené nádraží), a našel jsem zelenou značku, kterou jsem měl v úmyslu sledovat až do Branné. Chalupy a penziony brzy vystřídaly louky plné motýlů, ticho po ránu přerušil jen vlak, který od Jeseníku mířil do vnitrozemí.
Některá místa jsem si vybavil z dřívějších výletů, protože jsem tudy ale dříve šel v opačném směru, chvílemi mi přišly nové celé úseky. Když jsem ale došel kolem pastvin s koňmi, kteří neúspěšně bojovali s otravnými mouchami, k prvnímu z prvorepublikových bunkrů blízko cesty, hned mi naskočilo, že brzy sejdu mezi pár domků a drobnou kapličku u Splavu. Poničené lávky a polámané stromy na březích přitom dávaly tušit, že to není tak dlouho, co se tu rozhodně nedalo jen tak procházet a užívat si podhorské krásy. Nově kameny zpevněné břehy, naplaveniny, ale také chlapi, kteří zrovna obnovovali lávku u viaduktu nedaleko hájovny Banja Luka (už je po ní opět možné přecházet), pak připomínali loňské ničivé povodně takřka na každém kroku. A přece když jsem procházel kolem místa, kde jsme před deseti lety s větrači chladili nohy, zatímco se Alex z Ghany, snad druhý den v České republice, z břehu ptal, zda tu máme krokodýly a nebojíme se jich, nedalo mi to, abych na chvilku nesundal boty. Co na chvilku? Na mžik! Voda byla ledová, mráz mi projel celým tělem, ale těch pár vteřin mě nakonec chladilo ještě pořádný kousek cesty...
V Branné jsem se tentokrát nijak zvlášť nezastavoval, jen u starého zchátralého mlýna u hlavní silnice, a rovnou pokračoval dále po modré značce vstříc Starému Městu. Tedy po trase, která jsem si vloni musel odepřít. Zpočátku na mě nijak silný dojem neudělala, vlastně bych spíš řekl, že v okolí lyžařského areálu a blízkých penzionů není nic zajímavého k vidění a je tu celkem binec nehodný půvabu městečka, a snažil jsem se co nejrychleji projít, byť mě brzdil pěkný pohled zpět na Brannou s dominantním kostelem sv. Michaela a jesenickými "hrby" v pozadí. Jak ale zástavbu kolem vystřídal les, šlo se o poznání lépe. Ještě mě tedy z rozjímání probral štěkající pes, naštěstí přivázaný, ale jinak bylo stoupání hlouběji do zeleně, kolem dřevěné zvoničky a půvabné chatičky, příjemné. Než přišel konec lesa a mně došlo, že teď půjdu kus cesty na plném skoropoledním slunci.
Stín mi ještě poskytly lípy, pod kterými stojí Řeznická kaple. Někdy snad na konci 18. století ji tu měli místní vybudovat jako připomínku toho, že se tu pobili dva řezničtí učni, samozřejmě kvůli dívce, kterou chtěli, přičemž jeden z učňů bitku nepřežil. Jiná verze tvrdí, že tu kapli nechal postavit zdejší řeznický mistr jako prosbu v období nouze. A prý tato kaple je jednou ze tří, které tu stály. Ať už to bylo jakkoliv, v létě u kaple, kterou si lze prohlédnout díky péči místních ze Šléglova i zevnitř, můžete posedět ve stínu a také je odtud pěkný výhled na masivy Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku i o něco nižší kopce Hanušovické vrchoviny.
Zatímco ale kolem kaple vedou zpevněné cesty, o kousek dále se najednou modrá značka téměř ztrácí v trávě – no chvíli jsem šel z rozcestí v jejím směru spíše intuitivně, než jsem konečně postřehl vyšlapanou pěšinku podél pásu stromů, mířící do lesa. A sotva jsem se znovu setkal se značením, už jsem musel překonávat pár padlých kmenů. Zjevně tudy zase tolik lidí nechodí, respektive spíše od kaple volí zacházku k bunkrům na Kutném vrchu. Mě ale spadené stromy neodradily, přece jen v Pomoraví to před nedávnem bylo horší, a tak se trasa vytasila s dalším kalibrem – poničenou lávkou přes Hajmrlovský potok. Věřit si více, asi bych po kládě na druhou stranu v pohodě přebalancoval, ale koupat se ve směsi vody a bláta se mi případně moc nechtělo, a už vůbec ne s foťákem a dalšími věcmi. Takže po nějaké té p*deli jsem si našel místečko, kde šla voda přejít po kamenech, a bylo po možném dramatu. O škrábancích od větví pořízených před dosažením silnice mlčím, v Pomoraví to bylo horší.
Během chvíle jsem pak prošel osadou Hajmrlov, kde dříve žilo přes sto obyvatel a v současnosti tu stojí jen pár domů a kříž pod chráněnými lipami, a už se konečně přede mnou ukázalo Staré Město – cíl na dohled! Vzal jsem to rovnou ke kostelu sv. Anny, který byl zrovna otevřený, takže jsem nakoukl i dovnitř (a trochu se tu zchladil), akorát už mi pak nezbyl čas na návštěvu informačního centra na radnici, přes náměstí jsem jen "proběhl" a zamířil rovnou na vlakové nádraží, ze kterého brzy odjížděl motorák do Hanušovic. Ne že by za dvě hodiny nejel další a že by tu nebylo co dělat, ale třeba na výstup na radniční věž se mé nohy po našlapaných 13 kilometrech příliš necítily a navíc už byl fakt hic. Na kopci aspoň lehce pofukovalo, ale v ulicích panovalo vedro. Takže zase někdy příště!
Komentáře
Okomentovat