Od budoucí dálnice a bývalého hostince

Vyrazit na procházku k dálnici? Mohlo by se zdát, že to je bláznivý nápad a že na takový špacír nemůže přece nikdo příčetný jít. Ale já šel. Totiž proč by ne, když je ta dálnice teprve ve stádiu vzniku? Abych to vyjasnil – u Mohelnice už nějakou dobu probíhají zemní práce pro stavbu dálnice D35 (jak jsem ostatně už zmiňoval poté, co jsme s větrači zmokli u maletínských lomů), a protože při ní bude zdemolován někdejší zájezdní hostinec, který pod tzv. Mohelničákem už roky chátrá, vydal jsem se udělat si jeho fotku do archivu, než bude pozdě. 

Kdo někdy jel mezi Mohelnicí a Moravskou Třebovou po současné pětatřicítce autem či busem, tu budovu si jistě vybaví. Stojí po pravé straně hlavní silnice ve směru z Mohelnice, naproti odbočce do Podolí a těsně před tím, než rušná cesta začne stoupat do kopců v okolí Mírova. Moc se mi nepodařilo najít – zájezdní hostinec se dvorem a stájemi s koňmi pro přípřež s adresou Podolí 1 vznikl krátce po vybudování císařské tzv. třebovské silnice (úsek stavěla firma bratří Kleinů) ve 30. letech 19. století, a přes proměny této hlavní trasy tu pohostinství fungovalo (podle vzpomínek uživatelů v několika facebookových skupinách) až do 80. let 20. století, tedy řekněme nějakých 150 let. Za první republiky byl hostinec spojován s Karlem Zukem, mladší vzpomínky hovoří o hospodě u Benešů. Konaly se tu i různé kulturní akce nebo smuteční hostiny, chodili sem popíjet mohelničtí studenti, protože ve městě by byli pod dozorem svých učitelů. Od uzavření se budova stala cílem nezvaných návštěvníků, před pár lety tu i hořelo, od té doby je díra ve střeše. Brzy na místě hostince bude retenční nádrž...

Krátký špacír ale nebyl jen o bývalém hostinci. Z mohelnického vlakového nádraží jsem to vzal proti proudu Mírovky nejprve do parku, kde má pomník šumperský děkan Kryštof Lautner popravený jako jedna z obětí čarodějnických procesů. A pak až do Křemačova a Podolíčka, za neustálého výhledu na hrad Mírov, kam se dostat opravdu nechcete, a po překročení již rozbagrované trasy budoucí dálnice. V Podolíčku mě zaskočil páv – tady jsem takového fešáka opravdu nečekal. A než jsem pak přeběhl pětatřicítku k Podolí, nemohl jsem se nerozhlédnout po kraji – od vitošovského lomu přes Úsov a Mohelnici s pomoravními lesy v pozadí až po Bouzov kdesi na jihu ve slunečních paprscích. 

Podolím a vlastně i kolem onoho zájezdního hostince jsem naposledy procházel téměř přesně před deseti lety, takže jsem se hned po návratu domů musel podívat na starší fotky a porovnat, v jakém stavu tehdy byla zdejší Kobylkova tvrz ze 16. století, na kterou byl před lety už vydán demoliční výměr. Současný majitel ji ale postupně zachránil a za rekonstrukci obdržel ocenění Památky děkují. Na fotkách z roku 2016 je ještě kolem stavby binec, na první pohled na tvrzi pracuje, nyní v tvrzi můžete uspořádat třeba svatbu nebo výstavu a kolem ní je vše vzorně upravené, možná až moc, až by se renesanční páni divili. 

Pak už zbývalo jen přežít cestu podél hlavní silnice do města, pod městskou věž u kostela sv. Tomáše z Canterbury jsem přišel akorát za poledního zvonění. Na náměstí takhle v době nedělního oběda příliš živo nebylo a mincovník u WC na autobusáku spolkl mince, aniž by mě připustil k uspokojení potřeb... To je ale závěr, že?